Už jen vstup SnowWave na scénu zájezdu stál za to a nutno říci, že pozici, kterou jsme v myslích zbytku zájezdu obsadili, jsme uhájili až dokonce k naší velké radosti a kyselým pohledům zatrpklé, nervózní a puritánské většiny. Pozdní příchody, chaos, hlasitý řev, chechtot, binec a hlavně záliba v hovorech na sexuální témata právě ve chvílích kdy autobus jel zjevně omylem zcela bezhlučně k nám v očích spolucestujících patřila asi tak neodlučně jako fošny. Nehledě k tomu, že Mara neustále obtěžoval mladou a velmi studeně se tvářící mladou slečnu sedící vedle - nejen, že jsem kvůli ní prohrál lahev rumu, ale navíc se z ní vykubala dcera řidiče, což zavánělo už značným průšvihem.

Nyní veleslavné antré: Vinou nejmenovaného člena Wave, který se zbaběle akce nezůčastnil nám bylo s Marou řečeno, že sraz je ve 4 odpoledne. Jelikož patříme k typům pramálo nervním, ještě ve 1/4 na 4 jsme s klidem probírali fotky z Campu a vyjížděli v půlu (to by bylo tip-top). Stala se ale zrada, protože metro mělo výluku a autobus to těžce zdržel. Když jsme byli za 5min 4 na Pavláku (4 stanice od cíle) říkali jsme si asi toto:
"No, tak to se asi nepovedlo. Však oni se nezblázněj, když je sraz ve 4, odjezd bude v půl pátý ... keep cool!"
Na Holešovice jsme dorazili v nechutném čase, když hodiny na peróně ukazovaly "15:59:40". Hláška:
"Máme na to 20 vteřin, Mara, ´sme přesný jak Swatchky."
a plácnutí pravic zpečetilo kvalitní počin. Jenže už na schodech ven mě burcoval telefon a na druhém konci vykvikovala RoZie, že prej kde jsme, že se odjíždí. To že 4 hodiny je odjezd a ne sraz byla podlá zrada. Naštěstí jsem hned napoprvé trefil správný východ, takže jsme se ještě s founy u hlav střetli na parkáči za oslavného jásotu zbytku bandy a biokysových pohledů zájezdníků.

Hintr je totálně komerční díra plná stánků s občerstvením, strašnými mraky lidí (především plaňkařů) a sjezdovkami umydlenými dotvrda. Na lyže možná ideální, na prkno nikoli. Naštěstí jsme našli neprojetou a neupravovanou sjezdovku, kde se povalovala kvanta měkkého sněhu jsme se oddávali extrémním pojezdům. Svah měl sice dost tvrdý sklon ale nikomu to evidentně nevadilo, protože pády se odehrávaly do měkkého. Navíc, koho začal holý svah nudit-les s patřičným povyražením byl vedle stále.

Spital (čti: [špitál]) sice děsil už jménem, ale uvítal nás azurovým nebem a hlavně neskutečnou podívanou. Od poloviny nejvrchnější lanovky jsme střídavě pouleli oči na to, co vidíme pod sebou, odmítali tomu věřit, představovali si, jak tím pojedem dolů a propukali v nekontrolovatelné veselí prokládané bojovnými křiky a jeky. Poloviny cesty dolů totiž tvořil SnowPark v měřítku tak 1:5 druhou pak pojezd prašanem v řídkém lese. Prašan sice po podrobnějším průzkumu nebyl zas tak úplně prachový, ale na věci to naprosto nic neměnilo. Ježdění bylo, alespoň první den, kdy se na nás smálo počasí, spíše výjev ze snu, než realita.

Bydleli jsme na českém území, konkrétně v Rožmberku na hradě, a tak nic nebránilo tomu, zapařit alespoň v prvních 2 nocích v jediné místní putyce. Její osazenstvo tvořil stabilně výčepní Míra (RoZ-ina tajná láska), cca. 3 člená místní opilecká skquadra a kulečníkový stůl. Tito popíjeli hlavně pivo. Teda vyjma kulečníkového stolu - i když po zběžném pohledu na plátno už také asi nejedno, byť nedobrovolně, musel vsáknout. Složení baru tomu odpovídalo, protože nebylo žádné. Během prvního dne jsme vypili jedinou lahev vína kterou obsahoval. Druhý den jedinou lahev rumu (viz.samostatná page) a jedinou lahev coly. Doráženo bylo Fernetem, o kterém jsme mysleli, že ještě zůstal. Spoluzájezdníci nám ale další den hlásili, že bylo už jen pivo, takže asi došel taky. Zato se v neděli vyskytl nevídaně pozitivní jev v podobě samoobslužné diskotéky (též viz. link).

Jediné, co bylo na zájezdu vysloveně otravné, bylo vstávání. Z toho by se normální člověk zvyklý vstávat v poledne zbláznil. Zvláště v případech, kdy se večer pařilo, do rána povídalo a zároveň se v těle proháněl chřipkový bacil, byly výsledky obzvláště tristní. Od věci přestávaly být dokonce i úvahy typu: no sice jsme usnuli ve 4 a v 6 vstávali, ale v autobuse lze ještě hodinku dáchnout - to je třetina, to je docela dost! Každý nás děsil tím, že v Rakousku jsou laviny. Znělo to vždycky tak, jako člověk že přijde do krámu ... a ejhle, tam lavina! Je teda pravda, že jsme viděli pozůstatky toho, jak se kompletní sníh ze svahu o rozměrech tak 50x50m utrhnul a zelo tam po něm travní okno, ale žádnou jinou lavinu jsme neviděli. A tak jsme se alespoň stylově vyfotili před cedulí pozor laviny. Byla před "SnowParkem 1:5" ve Spitalu.

Sněhu bylo samozřejmě hafo, což se snaží dokázat poslední fotka. Je libo zahráti si basket??? Do tohohle koše bych snad měl nízko i já! I když je pravda, že v 1.5 hlubokém sněhu se dribluje velmi obtížně.