Nabrali jsme s sebou tuny věcí v čele s 3mi páry kvalitních ploutví a podobného vodního náčiní, kazet tolik, že bysme je nestačili přehrát ani za celý ten týden, a hlavně brusle, neboť jsme chtěli řádně zadiktovat.

Matthews "zabavuje" během cesty 2 děvčata před námi

Cestovalo se busem, což tomu, kdo to už zažil zcela jistě způsobí náběh husí kůže. Cesta je dlouhá, navíc když průvodce je trubka a nedovolí jedincům zvyklým na drsné homeless podmínky poleh v uličce i značně nepohodlná. To ale nevadí, neboť jsme okupovali zadní sedado, pod které se dalo při minimu jeskyňářských dovedností, a maximální klaustrofobické odolnosti zalézt a nátáhnout se. Motor odspoda hřál, klíma odshora foukala...co si přát víc. Pravda - Koza s Matthewsem kteří zůstali nahoře, by si možná přáli natáhnout byť jen jednu zkroucenou nožku - tohoto komfortu se jim však stejně jako zbytku autobusu vydobýt nepodařilo.

K polednímu druhého dne jsme dorazili do Monaca, kde měla být vykonána 8mi hodinová prohlídka. Fakt, že se k průvodci táhnoucímu dav historickým jádrem města asi nepřidáme bylo zřejmé už z toho, že jsme z kufru busu začli tahat chrániče a bruxle maje spadeno na monacký přístavní skate-park. I tak jsme ale prohlídce učinili za dost tím, že jsme navštívili proslulé oceánografické muzeum, kde jsme já ani Koza předtím nebyli. Zejména akvárium stojí za shlédnutí až na to, že 4m žralok se nejspíš v 10m akváriu mírně řečeno nudí. Zbytek muzea mě osobně docela zklamal protože v něm není bratru vůbec nic, kromě několika stovek různých ryb naložených ve formaldehydu na které jsem se takhle po obědě dívat moc nemusel.

kozova kulturistická estráda na pláži v Monacu

pojezd v Monacu

Pak jsme vyšli vzhůru ke knížecímu paláci, provokativně pojedli před policejní stanicí, nasadili brusle a těšili se na velejemný asfaltek, který si šlechta nechala vylít před brány svého sídla. Pravda, člověk nejdříve musel překodrcat úzkou uličkou po dlažbě což je na fattynách velmi vybraná kratochvíle ale kdo by to neobětoval. Mírný sjezdík .... a pak už balzám na nohy, kola i duši. Bohužel netrval dlouho, neboť zpoza rohu se okamžitě vyřítil četník, pískal jak sudí na fotbale - a bylo po pojezdu. Bylo nám rázně sděleno, ať na brusle hodně rychle zapomeneme a to nejenom u paláce ale v celém Monacu (s vyjímkou pobřeží). Tam měl být i ten skate park, jehož vidina držela naší náladu na patřičné úrovni.

Do přístavu jsme dorazili, ani neminulo půl hoďky, ale skatepark tam nebyl. Zato tam kotvila jachta, do které by se klidně vešel (patrně do jedné z větších kajut). Ovšem soudě dle helikoptéry sedící na palubě a vypadající jako malý modýlek pro děti, má majitel zřejmě lehce jiné představy o naplňování volného času. Skatepark odklidili, nejspíš kvůli velké ceně. Škoda. Tak jsme se alespoň pořádně projeli po pobřeží a vykoupali se. Nad plážemi sice byly takové překrásné terasy z bílého mramoru, ale všude jako na potvoru se u nich vyskytovaly i tabulky zakazující kromě chůze úplně cokoli. Zato o kus dále, u naprosto stejných teras nějakým omylem cedule chyběly a tak nastal konečně kýžený úrovňový pojezd z nějž nechť oko potenciálního čtenáře vstřebá několikero povedených fotek.

Matthews - method Monaco

Druhý den dopoledne jsme šťastně dorazili do Pinedy de Mar, kýženého to letoviska. Camp ENMAR nás uvítal šelestem palmových listů ve kterých povíval svěží vánek a přeplněným vstupním prostorem, kde jsme se k těm co už byli ze svých ubikací vystrnaděni přidali my, kteří se měli teprv nastrnadit. Už po prvních pár minutách se ale na mysl začlo vkrádat podezření, že ač brzo ráno, je sice romantické naslouchat šumu palem, ale ten vánek je svěží nějak příliš. Řečeno méně diplomaticky, všichni hrabali ve svých zavazadlech co by na sebe ještě oblékli aby jim nebyla kosa :-). K nepříjemým povětrnostním tušením, se na mysl vkrádala i obava, že to co člověk ležíce na svém báglu vidí prosvěcovat mezi větvemi palem není jakási bizarní mraková kreace, nýbrž velký stavební jeřáb nakukující sem z přilehlého staveniště.

Okupovali jsme jednu 4 místnou chatku se dvěma místnostmi, přičemž já bydlel s Kozou a Matthews byl v pokojíku sám, to pro jeho naprosto trestuhodný zvyk vstávat i o prázdninách a víkendech okolo 6 hodiny ranní, kdy má každý duševně zdravý člověk ještě dávno půlnoc. Hned vedle nás bydlely v chatce 4 děvčata (těžko říct jakou shodou okolností) a všechna byla výrazem asympatická a duchem protivná (...těžko říct jakou shodou okolností ;-).

Je ale jasné, že člověk nevyjel do Španěl obdivovat dřevěnou chatku navíc CzechMade (i když bylo překvapivé, kolik spolurekreantů se tak v principu chovalo....) a tak naše první kroky vedly na nedalekou pláž. Od campu vede k pláži jen velmi ztěží definovatelný urbanistický celek pracovně nazvaný "Vía de perros" (psí stezka-pozn.přek.). Chůze po ní vyžaduje speciální obezřetnosti a zejména v noci může skrývat značné riziko, tím spíš když člověk nepoužívá pevnou, lehce omyvatelnou obuv nýbrž obligátní plážové sandály. Ačkoli nebylo nijak zvlášť teplo, byli jsme odhodláni smočiti si těla v moři. Po zběžném testu teploty to Koza vzdal, a já s Matthewsem jsme do toho kapalného dusíku vlezli. Povrchová anestezie to byla vskutku velice kvalitní, to se musí uznat. Tradici jsme udrželi po celý týden, takže můžeme s Matthewsem hrdě prohlásit, že pokud nebyla nějaká zvláštní akce, tak jsme alespoň jednu mořskou koupel denně dali, i když přiznávám, že mnohdy nás stálo udržení této tradice mnoho odhodlání.

Vía de perros

za daných povětrnostních podmínek vyžadovala koupel v moři velké sebezapření :-)

Na bruslích to ale byla jiná káva. Jelikož počasí jak zřejmo nám moc nepřálo, a nejedno dopoledne jsme strávili zabaleni do všeho co bylo po ruce včetně dek na terase chatky zabíjeje čas provozováním hazardních her, na brusle bylo naprosto ideálně. Žádné pražení slunka, žádné dusno (jenom trochu:-) ...pohoda. Projeli jsme nejenom celou Pinedu, kde se dalo nejvíce zablbnout před místním supermarketem, ale třeba i na náměstí na basketbalovém hřišti, kde na přilehlých obrubnících a schodech vykonával smělý diktát typu switchtance-360, Matthewsův 180-to-FSgrind-180 nebo "unity to zvrkuný kotník s tlamou zarytou v písku".

Při první návštěvě supermarketu jsme do něj srdnatě vjeli na bruslích, a ačkoli slečně na recepci to evidentně neštymovalo nic nepodnikala. Vyhodil nás až po dobré 1/4 hodině dobrosrdečně vypadající chlápek z ochranky. Nu což, tady nám pšenka nepokvete. O několik dní později jsme při svých in-lajnových toulkách po okolí pojížděli po Santa Suzaně. Tam byl taky pojezd o poznání kvalitnější než v Pinedě, ale pořád to mělo do ideálního streetového terénu typu monackého pobřeží hodně daleko. I zabloudili jsme do místního supermarketu. Odhodlaně vjíždíme vstupním turniketem (vybraný jedinec dokonce na bruxlích vlaje za obrovským nákupním vozíkem), když tu, koho to nevidíme. Náš starý známý. Opět potupné snímání bruslí a capkání v sandálech. Sice nám nebylo vůbec jasné, co ten člověk hledá v jiném městě a v marketu jiné značky, ale jemu to evidentně nevadilo. Asi byl ze speciální jednotky potírání agresivního in-line ježdění, a jelikož jsem za celý pobyt nabyl pocit, že jediní in-lajňáci na východním pobřeží Španělska jsme my tři, tak za námi asi dojíždí. Ale jinak to nebyl žádný pruďas ale těžký pohodář, takže se sním dalo i něco pomocí lámané Španělštiny promluvit. Dokonce jsem mu nakecal, že "u nás" je to naprosto normální, že se po krámech jezdí na bruslích a nikdo na tom nevidí nic divného :-)))) Poslední den pobytu jsme jeli opět do superka v Pinedě ztrestat poslední pesetu, a cestou dělali fórky, že tam zase potkáme "našeho hlídače". Matthews tomu ale nevěřil a tak pomalu najel do samočinných dveří a poté co se před ním rozestoupili, začal máchat rukama zpátky, jako by chtěl pádlovat opačným směrem, než jede. Alespoň tak se to jevilo pro nás přijíždějící. No, to neuhodnete, kdo za těmi dveřmi stál......

Na stole: večeře S náhubkem: Matthews (aby to nesežral)

V campu jsme se jinak oddávali především vaření a následné konzumaci připravených šlicht. V tom nejvíce vynikal Koza o němž jsme s Matthewsem nabyli pocit, že celý pobyt nic jiného nedělal, než se živil. Big Kozlovski totiž nevydržel ani na pláži (když náhodou třeba bylo i nad 20 stupňů :-) o slunci se nám samozřejmě ani nesnilo) více než hodinu, a pod tou nejprůhlednější záminkou se odplížil do campu aby tam něco požral.

Velké obliby dosáhly během rekreace hazardní hry, především pak mariáš který jsem přes nemalé počáteční obtíže způsobené mou natvrdlostí dokonce i z části pochopil. Z počátku nevinné herní cykly se zapisováním peněžního skóre jen tak pro formu se postupem času změjiny v líté boje, neboť co je to mrzká peněžní prohra, proti potupě ducha způsobené povinností umýt škopek smrdutého nádobí. Největší bitka se pak odehrála na konci týdne, neboť ten kdo byl 2. vytíral chatku před předáním, a prohravší nešťastník myl nádobí a to nejen to, co bylo potřeba k uvaření dašího jídla (jako během týdne) nýbrž nádobí všechno. ...a jelikož například některé lžíce či dokonce talíře byly nadpočetné a tudíž se během týdne mýt nemusely, bylo finální mytí skutečně výjímečným zážitkem. Vyhrál Matthews:-)

drsný karbaník

kozův airwater

Další oblíbenou hazardní hrou se stal Scrable neboť hned při prvním kole bylo upuštěno od trapné podmínky použití pouze spisovných slov, a ke konci se hra už stávala vyloženě nebezpečná pro duševní zdraví zúčastněných. Dle pravidel WaveScrable platí totiž každé slovo, které dokáže daný hráč vysvětlit natolik, že ostatní jsou v rámci svého okamžitého mentálního stavu ochotni uznat, že toto vysvětlení je rozumné.

A tak bylo například Kozovi uznáno slovo "běsulamos" s vysvětlením, že je to španělská 1.osoba množného čísla od českého slova "běsnit". Za zmínku stojí uznání slova "xiša", s tím že se jedná o slovo ze starých kronik označující "chýši" tedy "chyša" které kronikář zapsal, ve zmatku který měl v hlavě mezi latinou, řečtinou, hebrejštinou a jinými ušlechtilými jazyky s počátečním "ch" v řecké abecedě ... tedy "X". To že se nikdo nepozastavil nad měkkým "i" po "ch"(x) jenom dokládá že k uznání takovýchto slov (a ke hře vůbec) je potřeba nacházeti se v trošku jiných duševních stavech, než v jakém jste třeba teď vy či já čuměje do monitoru.

sex v žádném případě nelze zanedbávat ... bohužel však, pro tentokráte zůstalo u teorie ;-)

Plaza de Catalunya

Vyvrcholením celé akce však byl pojezd v Barceloně. Už jen cesta sice drahým, leč klimatizovaným, tichoučkým, a bezvadně čistým vlakem za zvuku vážné hudby byla docela dobrým zážitkem. Vlak nás vyvrhnul na Plaza de Catalunya ve stanici, kde jezdilo současně několik linek metra a normální vlaky, takže jsem alespoň trošku blíže pochopení toho, jak mohl Matthews blahé paměti tuto zimu čekat v Praze na Malostranské na červené C metro a ono nikde.

Už během cesty jsme si pečlivě sesumírovali, co chceme vědět, až se vrhneme do turistického informačního centra. Nad poměry sympatická Španělka byla naštěstí hodně v pohodě a vysmátá, takže se před počáteční šok s požadavkem: "potřebujeme vědět, kde je tu internetová kavárna a skate-park" vyrovnala celkem obstojně. Netcafe našla bez problémů, zato se skate parkem to bylo o dost horší. Navedla nás na úplný nesmysl, ale aspoň jsme si pořádně projeli Barcu.

NetCafé Interlight v Barceloně

Městu jsme věnovali tak 1/2 dne, kdy jsme obešli nejvýznamnější památky. Potkali jsme akorát jednoho týpka na bruslích a ten nás odkázal na u-rampu kdesi na pobřeží. A tak jsme si další (jinou) cestou ke skate-parku prohlédli ještě ZOO, katalánský parlament a hlavně olympijskou vesnici.

Nakonec jsme našli 2 spojené rampy, na kterých jsme se oddávali spokojenému ježdění. Ze začátku jsem sice jezdil jen já s Kozou, protože Matthews tvrdil, že není ve své kůži. Ale poté co jsem drsně zagrindoval a poté ještě drsněji přepadl z jedné rampy do druhé, se Matthews náhle z té škodolibé radosti probral a hned mu bylo do skoku, respektive do pojezdu. Mohutně jsme airovali, Matthews vytáčel třistašediny čímž vytáčel i nás a nafilmován je i můj pokus o boardslide, který má bohužel tu vadu na kráse, že u bruslí žádný "board" po kterém by se slajdovalo není, a tak trubka proniká jaksi hlouběji mezi končetiny jezdce a své putování končí u jistých velice citlivých tělních partií

Zajezdit si přišli taky dva skejťáci, ale Barcelona a vůbec celé Španělsko zdá se není oblastí, kde by pouliční sporty typu skate a in-line byly nějak výrazně rozšířeny. Absence skate-parku v milionovém městě přece jenom o něčem svědčí. Zpět jsme jeli jedním z posledních vlaků a abychom se udrželi při životě, hráli jsme během cesty vstoje obligátní mariášek. Štychy jsme strkali za pas, hlášky pod popruhy báglů ... a španěláci nechápali.

Díky moc všem, kteří se zasloužili o to, že akce vůbec mohla proběhnout především Marcelovi, Karin a Matthewsovi. Oskarovi, že svítil alespoň ty poslední dva dny. Moři že šplouchalo ... a rybám, že utekly, protože Matthews by z nich tou svojí harpunou bezcitně nadělal čalamádu.