Hned na úvod bych vyložil smělé plány, které obestíraly tuto akci od počátku, aby bylo vidět o čem to celé mělo být. Ona je to vždycky strašná švanda pozorovat jakou má skutečnost geniální schopnost se s teorií rozcházet všude, kde jen trošku může. Začalo to tak, že mi kdesi v hloubi listopadu vrcholně drsný sponzorovaný diktátor Koza, který už do Alp na pojezd vyráží asi s takovou lehkostí jako já tramvají do Stromovky (s tím rozdílem, že on daleko častěji), nadšeně békal do ICQčka, jak si squěle zajezdil na Hintertuxu. Že prý si v tunách prašanu skákal ze skal, dával si třistašedesátky na switch a podobné nechutnosti, za které by zasloužil okamžitě utratit a nepomohlo by mu ani, že by jako zbabělý Galileo na poslední chvíli odvolal. No a tak, jak jsem tak seděl v kanclu v Darmstadtu což je hodně odporné místo na to, aby člověk v afektu udělal lecjakou kravinu, jsem učinil nezvratné rozhodnutí, že to rozhodně nenechám jen tak a hned jak se vrátím do rodné domoviny, popadnu Annie, Ovci a pojede se do Alp taky. Kozič referoval, že na Finkenbergu zrovna zahajují sezónu, takže volba padla na tohle středisko, ve vidině levných permic, nějaké té doprovodné akce atd. Shodou okolností se ten víkend on bude v té oblasti vyskytovat taky (jako obvykle, řekl by klasik) takže se mi před očima rýsoval dokonalý pojezd........tolik ta nudná teorie.

... ani Alpy si na přehnanou sněhovou nadílku stěžovat nemohou

Jako první možnou srážku s realitou nutno poznamenat, proč vlastně někdo z útvaru tak veskrze sociálního, jako je SnowWave vyjíždí začátkem prosince do Alp, když naše rodné vrchoviny se zcela nepochybně topí v přívalech sněhu a nadávek silničářů na nedostatek sypačů. Jenže to je krutý omyl, protože ačkoli co SnowWave existuje zahajovalo se na Pradědu vždy už koncem listopadu, letos se macešská matka příroda rozhodla, že mrznout nebude, nebude a NEBUDE. Takže dosud jen prší a na tuzemských horách neleží ani vločka. A tak tedy hurá do Alp! Nutno poznamenat, že se nám tahle opičárna hned od začátku pěkně prodražila, protože jsme museli, řečeno *rodinným* slangem “koupit Ovci nová kopýtka“ (přeloženo do češtiny: Annienin postarší favorit bílé barvy potřeboval zimní gumy) aby nás praštění Rakušáci pustili přes hranice.

Razilo se v pátek okolo poledne, v naivní představě, že k večeru budeme na místě. Ke koloritu akce už patří, že Annie si nechala doma pas, ale naštěstí jsme se pro něj nemuseli vracet ze 60. kilometru dálnice, jako loni na Campu, ale jenom jsem pro něj zajel po cestě k ní do práce ;-) Cesta probíhala celkem v pohodě akorát že z nepochopitelných důvodů příšerně pomalu. Opravdu mi nelezlo na rozum, jak může člověk po jedné vyrazit z Prahy a ve 4 být teprv v Plzni, ale to je celkem vedlejší. Navíc jsme se po cestě rozhodli, že jelikož už je hodně pozdě, pojedeme přes Mnichov, že zácpy už snad nehrozej. Jednak se nám i za použití nejmodernější navigační techniky povedlo trefit ten pravý dálniční nájezd až na několikátý pokus a pak jsme hlavně zakysli na mnichovském obchvatu přes hodinu v traffic-jamu! Nechápal jsem, co to musí být za sílu, která dokáže totálně zastavit provoz na 4- proudé dálnici. Poté, co se to zase rozjelo (bez zjevné příčiny) jsme zastavili na prvním odpočívadle, jehož stav Annie okomentovala slovy: "No, boha! Tady to vypadá jak po bitvě...." Evidentně jsme nebyli ani první, ani destátí a myslím ani stí, které napadlo po tom všem zajet na odpočívadlo.
Na obzoru se ale rýsoval jiný průšvih. Bylo totiž už po hříchu dost pozdě. Měli jsme sice od Kozy tip na ubytování, ale dost krutě se připozdívalo, takže bylo jasné, že babka, která provozuje privát za 200ATS na noc nebude noční kalič a po půlnoci, ne-li později, bude dávno pod duchnou.

...pohled z vrcholu Hinterského snowparku na část té boží nádhery

Na Hitnr jsme dojeli někdy tak kolem té půlnoci, jak bylo předpovězeno. Podle kozova návodu jsme se proplétali podhorskými vesnicemi, až na popsané místo, kde před se domkem s cedulkou Zimmer Frei tísnilo tolik aut, že mi nebylo jasné, jak se do něj můžou všichni ti lidi můžou vejít i kdyby v každém autě jel jen řidič (což evidentně nejel). Navíc uvnitř bylo naprosté temno a u dveří jsme nenašli zvonek – asi ho podnikavá babka schovává na noc, aby jí nebudili pozdně přirazivší trotli. Popojeli jsme ještě dál, kde jsme našli jeden penzion, kde se svítilo, ale tam měli samozřejmě plno. Nějak se se mnou vůbec nebavili a pochopil jsem akorát, že se mi snaží naznačit, ať se schoulím někde do příkopu a tam přečkám noc, protože všude v okolí budou mít buď plno, nebo mě vyfakujou, že už je pozdě (a nejspíš obojí). Vrátili jsme se zpátky do totálně potemnělého Finkenbergu, vyjeli kamsi nahoru po strmé horské cestě, zapíchli auto na vyhrazené parkovištátko k jednomu penzionu a vhli sociální noc v autě. Štěstí bylo, že Annie měla v práci spacák a naložila ho před cestou do auta, že si ho jako pak vezme domů. Alespoň jí nebyla zima .... no škoda, že je tam neměla dva ;-) docela by mi taky bodnul.

Až ráno jsem si tak nějak začal uvědomovat, že něco je špatně. Hory okolo totiž připomínaly tak trochu ty české. Ne sice výškou a proporcemi, ale sněhovou pokývkou. V dohledném okolí jsem se totiž nedohledal ani kousku sněhu a nebylo mi jasné, jak tady chtějí zahajovat zimní sezónu, když leje jak z konve. K dovršení lehce depresivního stavu jsem obešel okolí našeho nocležiště a nenašel jsem jediné volné místo v jediném privátu, penzionu, hotelu nebo alespoň chlívku. Nejspíš se celé rakousko sjelo podívat se do Zillertalu, jak tam krásně prší. Sklikatili jsme dolů do Finkenu a tam jsme půl hodiny bloumali a sháněli něco, kam bychom jsme se mohli uchýlit, protože noc v autě v zimě bez spacáku je něco, co si člověk dobrovolně dvakrát za sebou nedá. Nakonec jsme sehnali a poté co jsme do sebe obrátili kotel horkého čaje jsme vyrazili za občasného skřípání stěračů na Hintertux kde je ledovec a tudíž naděje na pojezd. Ještě že jsme nevybrali nějaké jiné středisko kde taky "zahajují sezónu" a na ten Hinter to bylo pár kilometrů. Ale tak na půlce cesty stál najednou přes cestu policajt a lifroval nás kamsi dopryč až jsme se po blátivé cestě podobné testovacímu koridoru pro off-roady najednou octli na jakémsi parkovišti. Asi tak jako všichni okolo jsme netušili, kde vlastně jsme a co tam budeme dělat.

...kdyby někdo netušil, jak vypadá ambientní bílo - tak přesně takhle :-]

Nakonec jsme skibusem dorazili pod Hinterské lanovky, vysolili naprosto neuvěřitelný peníz za tiket a pálili to Gletscher-busem I., II. a pak III. až nahoru do 3000mnm. Ze začátku nebylo po sněhu ani památky a jak jsme stoupali, tak tam asi někde pomalu sníh začal ale to my už neviděli, protože kabinu obklopovala mlha hustoty mléka (kondenzovaného, slazeného). Na první mezistanici byla viditelnost asi tak, aby si člověk viděl na vázání, když si ho zapíná. Nahoře to bylo trochu lepší ale ne o moc. Ne že by vidět nebylo. Třeba lidi bylo možno spatřit na celkem solidní vzdálenost, ale všude bylo jakési podivné ambietní bílo, že člověk naprosto neměl představu jestli má před špičkou prkna půlmetrovou díru, metrovou bouli, nebo cokoli jiného, co se tam může vyskytovat. Já měl navíc poprvé na nohou nové prkno, takže jsem z toho byl dost na prášky, protože jsem před tím léta jezdil na superměkké krátké fošně a totálně hadrózních botech a teď jsem měl dlouhé tvrdé prkno s tuhýma botama. No prostě jsem nebyl schopen udělat pomalu ani 2 oblouky. Vždycky mě to někam nakopalo a já šel k zemi a neměl jsem představu, jestli je to tím, že jsem naprosto neschopnej, nebo je to to prkno, nebo to že na to nevidim, nebo CO VLASTNĚ? Dokonale jsem se na tom trápil a byl jsem docela rád, že jsme to v půl 4 zabalili a jeli totálně zničení dolů. Normální člověk by měl asi pocit, že když už se sem tahal takovou cestu je to celkem opruz, takovejhle pojezd o ničem (o kozových tunách prašanu samozřejmě ani vidu ani slechu). No ale já osobně neměl pocit vůbec žádnej, protože jsem ve Finkenbergu odpadnul od volantu, prásknul sebou na postel a všechno mi bylo jedno. Annie si evidentně taky moc nezajela, a dokonce si ze svahu odnášela cenný suvenýr ve formě efektní podlitiny na stehně.

Když se člověk podíval na svah, a nebyla zrovna taková mlha, že něco viděl ... ...tak skoro i litoval, že tam ta mlha radši nezůstala

I přes tyhle v pravdě příšerné podmínky bylo naprosto neuvěřitelné, jaké davy proudily v sobotu na hinter. Kotva u SnowParku byla sice relativně v pohodě, ale když se člověk třeba koukal odzdola na svah “hlavního ledovce“ připadalo mu, jako když to je termitiště. Přišlo mi to naprosto neuvěřitelné, jak se takové nepředstavitelné množství lidí, dokáže plahočit na lyžích a boardech tak malém prostoru a nevykašlat se radši na to.

Další den byla něděle. To měl přijet Koza. Domluva zněla, že se potkáme na Finkenbergu ale jelikož ten nejel, tak to bylo dost na vodě. Ještě jsem se pro jistotu ptal naší bytné, ale ta mě ujistila, že se jezdí akorát na ledovci a to je tak všechno v okolí mnoha desítek kilometrů. Čekal jsem, že se nějak svoláme pomocí telefonů, jenže nejspíš nějaký hyperinteligentní rakušák opět zablokoval svým zánovním traktorem česko-rakouskou hranici tak šikovně, že nefungoval ani Paegasí roaming. Takže jsme sbalili fidlata do Ovce a opět vyrazili na Hintr s představou, že se tam někde potkáme ... a to se samozřejmě nestalo. Ale zato počasí se nad námi slitovalo a od rána byly na obloze pouze lehké ciry a sluníčko, takže naprostá paráda. Po dojezdu do nejvyšších poloh jsme zjistili, že s tím prašanem to není zas tak zlé, protože on tam samozřejmě byl, ale v sobotu prostě nebyl vidět. No a pustit se v totální mlze drsně mimo sjezdovku - tak na to jsem asi fakt měkkej. Takže jsme od rána drsně rozřezávali místní sněžné plochy. Oproti sobotě to byl totální úlet a jezdili jsme úplně do mrtva. Byla sice zima, vítr, ale to nevadilo, protože pojezd to byl

Freeriderův poleh na hřebeni...

opravdu drsný. Občas jsme si i vyšli pár metrů mimo sjezdovku abychom označkovali nějakou tu ještě naprosto panenskou sněžnou plochu. To pak teda bylo i cítit, že jsme ve 3 tisících metrech a že se člověk celé léto plácá v nížinách a krvinky lehce nestíhají nižší tlak vzduchu. Škoda, že snowpark byl na nic. Skočky totálně zmrzlé (což bylo na druhou stranu skoro i dobře, protože jsem aspoň nehodil rakev hned na začátku zimy jako loni) a rampa vlastně nebyla rampa, ale spíš takový totálně nevyshapovaný hranol. Takže freestyle ... nula bodů.

Ale nějací rakušáci postavili docela slušnou skočku vedle sjezdovky, takže se tam daly činit celkem efektní pokusy o polet. Já jsem byl samozřejmě totálně nerozježděnej a tak jsem mínil začít zvolna. Ale i tak se mi poved jeden údajně velmi povedený kousek (aspoň to Annie tvrdila). Jako první polet jsem totiž mínil podniknout chycenou 180, abych jako měl nějakou šanci, že se nezabiju a zároveň aby borci nepyskovali, že jim przním jump nějakým blbým grabem. No a tak se rozjedu, točím, chytnu .... no a nestačím se divit .... pořád letím, a pořád točím, a letím a točím a letím a to.... :-))) Pak jsem sice nakonec dopadnul, a měl jsem opravdu velkou radost, že jsem dopad na nohy a ne třeba na hlavu. A jak jsem tak měl druhé vánoce z toho, že první slušný skok v sezóně byla ležérně odrotovaná odchycená třistašede, tak .... tak vznikla nejefektnější část celé performance. Jelikož se dopadalo na svah se sklonem tak 40stupňů ale !do boku! tak se mi kousla BS a v té rychlosti to znamená jediné ... backflip na tlamu .... a jeb ho, další hrana ....mistyflip (musel to být misty, protože jsem se nějakým způsobem octnul zády ke svahu) ... a samozřejmě mrsk ho ..... frontflip, protože se mi okamžitě kousla FS......atd atd atd. Byl by to dlouhý výčet se kterým bych určitě vyhrál leckterý slope-style jednoduše řečeno jsem se zastavil asi o 100m níž totálně obalený sněhem a naprosto nechápaje, co se vlastně od okamžiku, kdy jsem se odrazil od hrany skočky vlastně stalo.

Freeriderův poleh na hřebeni...

Annie si naštěstí už ten den žádnou modřinu vyrobit nedokázala a tak se jenom v totálně rozkladovém stavu na dolní stanici lanovky povedlo nastoupit do blbého autobusu, který nás zavezl úplně jinam, než jsme chtěli. Takže jsme museli řešit otázku, jestli půjdeme zpátky na Hiter nebo k parkovišti k Ovci ... co je jako blíž. S Kozou jsme se bohužel nepotkali. Ono je to totiž jako přijet do Prahy a říct, že se tam jako někde potkáme. Chtěl jsem mu nechat vzkaz v hotelu, ale jelikož bydlel v takovém tom nejdrsnějším hotelu těsně pod lanovkou, tak bylo v okolí takových lidí, že jsem ani nedokázal najít vchod.

Cesta zpátky byla docela drsná agónie, protože si asi každý kdo jezdil dokáže představit, jak je člověk co se jakž takž dopotácí od lanovky tam kde si může sednout ... tak si rovnou i lehne a je úplně dead. Annie to taky skoro okamžitě udělala, což doprovázela nepřípadnými poznámkami na vázání Flow, které je tak neskladné, že si nemohla úplně sklopit sedadlo. No a tak jsme v tom s ovcí zůstali sami, abychom jako společnými silami ujeli těch 600km do Prahy pokud možno před tím, než Annie začne pracovní doba. Ze začátku jsem myslím ještě jako řídil já, ale pak už jela spíš jenom ovce. Cesta byla kdesi v německém vnitrozemí na dálnici ozvláštněna jízdou v docela kvalitní bouři. Nejen, že je docela nezvyklé, aby v zimě šlehaly blesky, ale hlavně jsem si nebyl jistý jestli je Ovce ještě pořád auto, nebo se už změnila v ponorku. Podíl vody a vzduchu v okolním prostoru byl dobře 1:1. Nejlepší byl ale vítr, protože jsem ještě nezažil, aby byl problém, udržet osobák cca uprostřed tříproudé dálnice. O tom, že mi občas do kastle bouchla nějaká ta plastiková lahev nebo jiná troska co to kde sebralo (větve a klacky nepočítaje) ani nemluvě...... Ve 3 ráno jsme dorazili do hlavního města....

Stará známá pravda tedy i nadále zní, Hintertux je prostě "na jistotu". Na jednu stranu, člověk ještě hodně dlouho rozdýchává, co je to za pojezd .... no a na druhou, jeho peněženka to rozdýchává taky hezky dlouho. Holt na to, aby si tam člověk vyjel co víkend, to fakt není. Už aby i u nás začlo něco z té oblohy padat. (buď sníh, a nebo prachy, aby se dalo jezdit do Alp :-] )