"... v nejlepším přestat."

Den sobotní zahájil výkřik ze tmy:
           "Zatracenej BUDÍK!!!!"
... ona teda IFa neřekla "zatracenej budík" protože to říkáme jenom my jazykoví dobytci z Prahy, ale ze spisovné Moravštiny by se to dalo nějak takhle přeložit. V polospánku jsme se naskládali do kozovy Xsary a vyrazili směr Praděd. Jediné, co si z rána pamatuji je diskuse o tom, zda vzít kameru nebo ne. Nakonec jsme ji nevzali, což byla kardinální chyba. Tím se taky dostáváme k zásadnímu specifiku totoho reportu - nejsou v něm žádné fotky. Uvažovali jsme o tom, jak udělat report bez fotek. Napadlo nás dokonce i melodrama, ale tu MP3ku co bysme k němu dali by si asi stejně nikdo nestáhnul. Nakonec byl vyplozen report ilustrovaný. Tak doufám, že po shlédnutí mých kreseb nedostanete vnitřní krvácení.

Xsara byla ponechána svému osusu u hotelu Hubertus ve Studánce, kde mají pravidelně levnější parkoviště, ale i tak nás cena za něj dost vyprudila. Všechno to ale stálo za ten pocit, když člověk vyšel nahoře z autobusu a viděl ty kvanta sněhu. Navíc to nebyla žádná rozbředlina nebo ledovatka, ale poctivý snížek nechutné hloubky (na to, že v ten den ve Špindlu, kde mají děl víc než lidí na sjezdovce, odvolali závody....).

Vleky sice ještě nejezdily všechny, protože místní ochranáři jsou tak rozežraní, že nepovolí provoz když není na sjezdovkách nad METR sněhu. Na rozježdění ale Malý Václavák plně stačil.

Po několika jízdách po sjezdovce jen tak na zahřátí jsme se vrhli do věhlasné pradědské kratochvíle - pojezdu lesem. Prašánek byl sladký, i když sem tam trošku zrádný. Na to přišel jako první Koza, když při přejezdu zcela nevinné muldičky skončil se zabodnutou špičkou velmi potupně pod smrčkem. Naprosto největší divadlo ale předvedli dva neznámí kaskadéři, které jsme potkali u legendárního Campového skokánku z loňska. Scéna vypadala asi následovně: Jel týpek, míjel stromek a v tom okamžiku se mu, podobně jako Kozovi, zabodla špička. Velice zvolna se snášel k zemi a přesně v okamžiku, kdy jeho prkno svíralo se zemí úhel 45 stupňů se spoza stromu vynořil druhý týpek a jeho patku zdvihnutou k nebesům si zabodnul kamsi do oblasti pasu. Chvíli navíc v této pitoreskní poloze ztuhnul a pak se teprve s heknutím skácel vedle svého vraha. Jelikož oba jeli dost pomalu, zvenku to vypadalo jako ve zpomaleném filmu, a záchvatu smíchu se prostě ubránit nešlo. V tom okamžiku kamera fakt výrazně chyběla.

IFa ve sněhu

Další záhrab se během téže jízdy povedl IFě (krásné slůvko, že?) když se pokusila o první air. Museli jsme na ni potom dole půl hodiny čekat, než se ze zákeřné závěje dokáže vyhrabat.

Sjezdovka a vlek však člověka dost brzo omrzí, především proto, že Figura ji neprovozuje zdarma. To je ještě velice diplomatická formulace, kterou si majitel zdejších zařízení nezaslouží. Řekněmež si tedy na rovinu - "Figura je vydřiduch". Proto padlo rozhodnutí, jíti na Praděd a podniknouti freeride dule. Ze začátku to bylo sice klasicky namrzlé, ale jen co člověk přijel mezi stromky, byl jak Alenka v říši divů. Nechutné návěje všemožných tvarů a velikostí - dokonce jedna naprosto dokonalá klopená zatáčka. Největší bomba se však skrývala nad Barborkou, kde byl Kozou nalezen průsek šířky nevídané a sněhové hloubky odpuzující. Ono i na sjezdovce ležel sníh naprosto ideální do kterého se daly krájet oblouky pomalu jak na slalomáku, takže v průseku to byl opravdu neopakovatelný zážitek. Jen škoda, že to Annie, unešena zázrakem k nám takto seslaným, málem napálila do Barborky. Ještě větší škodou pak bylo, že se nám už nepovedlo přimět Kozu s IFou k tomu abysme šli na Praděd ještě jednou. Koza zbaběle argumentoval tím, že je stepní a ne horská, a že by raději šel skákat.

A tak byla na svahu Pradědka postavena skočka. Za základ posloužila ideální návěj. Zbytek dokonala naše prkna. Ačkoli z nájezdu to vypadalo, že je to kopák non plus ultra, vůbec tomu tak nebylo, na což jsem doplatil především já, když jsem se po prvním skoku odporoučel na dopad po hlavě očekávaje "kdy že to kopne". Skočka byla dokonalá a tak byly po lehkém rozcvičení provozovány i nechutné rotační kreace, protože měkkého dopadu se musí využít.

MIXova vzdušná katarze

Koza dokonce do jesenického vzduchu narval 180-chickensalad což mu jen tak někdo neodpustí. Pak ale přijela odněkud banda mnohačetná, zaskákala, a bylo po dopadu. Odhalil se velký kulatý drn, na kterém si v následujících pokusech Koza poupravil krční páteř a IFa narazila kostrč. Už jsme se chystali, že půjdeme zajezdit, ale já jsem si ještě chtěl dát nějaký pořádný polet. A tak jsem poletěl, dokonce ustál vysoký, daleký a široký grabík, ale moje koleno to nějak neustálo. Pár vazů v něm si řeklo, že už té pevnosti bylo dost a vykašlaly se na to. Ten drn je nejspíš otrávil na nejvyšší možnou míru - budiž jim ortéza lehká. WinterCamp v mém podání se tímto přesunul do roviny nesplněných přání.

Ještě jsem dojel dolů k vleku, ale to bylo tak všechno, co ten den byl ochoten ten zpropadený kloub dělat. Zbytek formace nelze neocenit za projevenou solidaritu, neboť se už nejezdilo a šlo se k autu, ale s tezí: "...je to pravda, v nejlepším přestat!" jsem se nějak ztotožnit nedokázal. Dole byl počáteční dojem ze zdemolované nohy napraven chutí výtečné palačinky v Hubertovi, ovšem je jasné. že ne na dlouho.

Vypadalo to, že příděl adrenalinu pro tento den definitivně končí. Ubírali jsme se po poloprázdných silnicích za uklidňujících zvuků kytar Mika Oldfielda směrem na Olomouc. Jen Koza si postěžoval na jeho nedostatek vedoucí k ospalosti. V zápětí pak při předjíždění Tatry s návěsem svedl psychologický souboj s řidičem protijedoucího traktoru stylem: "kdo uhne". Není třeba mít však pochyb, že by elitní jezdec SnowWave, kterým Koza bezpochyby je, byl nějaké vyklepané nervní ořezávátko. Je jasné, že vyměknout musel traktor. Nutno přiznat, že adrenalinu se podařilo vygenerovat tolik, že stačil i na zbytek posádky auta.

Kozův souboj s traktorem

K dovršení všeho jsme si v jednom okamžiku začali říkat, že ty šílené zvuky, které lomcují celým vozidlem nepocházejí z prken lomozících na střeše. A tak Big Kozlowski zastavil a po zjištění stavu vozidla jsme pod lampou v sousedství vepřína museli měnit bodlé kolo.

Pokud by to někomu nestačilo, tak má dost smůlu, protože nic zajímavějšího se za ten den už co já vím nestalo. Snad pokud by někoho potěšilo, že když jsme si s Annie kupovali v automatu na nádraží v Olomouci kafe,nevypad kelímek a my stáli u zrodu malé povodně (pokafně) v nádražní hale :-))