Nad Prahou vládl odporný parný den (nad Brnem, Ostravou, Olomoucí, Kocourkovem i Dolními Kotěhůlkami samozřejmě taky - to pro pragocentrické alergiky), slunce za živa smažilo vše co se mu dostalo pod paprsek a rtuť teploměru za mým oknem si šla dát studený zábal, takže kolik bylo fakt netuším. No, a v tento, pro člověka zimomilného celkem vražedný den přišla Annie do práce s báglem a s čímsi placatým ozdobeným nápisem Santa Cruz. Většina jejích workoholických spolupracovníků samozřejmě netušila, k čemu je taková věc dobrá a ti co tušili, trousili poznámky o úžehu a duševním zdraví. Netušili totiž, že i tak sociálně problematická společenská menšina jakou je SnowWave může vyrazit na pojezd na ledovec.

Volbu lokality provedl Koza. Jakožto nejzkušenější ledovcový harcovník a vybral Hintertux, za což mu patří náležité uznání. Po počátečních problémech se sháněním dopravních prostředků se k našim jihozápadním hranicím vydal minikonvoj 2 aut s úhrnem 9 Wavery. Akce se zúčastnili: Joža, Koza, IFa, Annie, M.I.X (Oktávka) a Baťoh, Matthews, Mara, Péťa (Honda Accord). Už za jízdy bylo poznat, že kormidla aut svírají nepochybně drsní freestyleři, neboť předváděné triky měly velmi vysokou úroveň. Kraloval samozřejmě Baťoh, který (viz. foto) názorně předváděl, k čemu je v moderních vozech tempomat a předjížděním zprava hnul mandlí asi nejednomu řidiči na D1.

Myšky v jeho podání jsou samostatnou kapitolou, leč slovo ‘myška’ evokuje dojem spíše čehosi malého a v principu nevinného, takže pro jeho počiny by se vyplatilo použít jméno hlodavce většího, např. potkan či bobr. Joža se ale v žádném případě nenechal zahanbit a předváděl taky povedené kousky, například couvání po dálnici na přehlédnutý exit, rozjezd v protisměru čtyřproudovky za účelem zařazení se do levého pruhu nebo přejezd 3 plných čar okořeněný spirálovým sjezdem z dálnice aniž ručička tachometru klesla pod 80. K jeho specialitám pak bezpochyby paří zkoušky funkčnosti bezpečnostních pásů předcházené nečekaným zavřeštěním antiradaru.

Až k německo-rakouským hranicím vedl formaci Baťoh, neboť by patrně jen stěží přenášel přes srdce, že jede za někým déle než pět vteřin. Bohužel touha předjet všechno co se vyskytne spolu se snahou udržet auto na silnici odsunula navigaci na druhou kolej, takže jsme po cestě minimálně 3x zakufrovali. Na navigátora (Matthews) to svádět nelze, protože při Baťohově stylu jízdy, má člověk problémy uvědomit si, kde je nahoře a dole, natož vpravo a vlevo. Své vůdčí pozice se Baťoh vzdal až před druhou ráno, poté co jsme projeli po soukromé silnici okolo pily, tunelem za který by se nemusela stydět solidní horská dráha a neoznačená křižovatka v hluboce zaříznutém skalnatém kaňonu uprostřed alpských lesů napovídala, že jsme z hlavního tahu Mnichov-Innsbruck asi někde sjeli. Pod následným vedením Joži a Kozy se podařilo ve 4 hodiny nad ránem dosáhnout osady Hintertux. Baťoh to sice ve finálním stoupání opět nevydržel a zmizel před námi v oblacích prachu, okolní terén však bohudík v rychlosti jakou se pohyboval neumožňoval kamkoli odbočit, takže se mu podařilo dorazit na parkoviště pod lanovkou, které se na dva dny stalo naším domovem.

Po třech hodinách spánku jsme se více méně dobrovolně navlékli do boardových uniforem a vyrazili na pojezd. Na ledovec nás vyvezly celkem 4 lanovky. Nejvychytanější byl takzvaný Gletscher-bus, do kterého jsme se bez problémů vešli všichni. Matthewsovi se podařilo během cesty spatřit sviště, a začal trousit nepublikovatelné poznámky o tom, jak mají v podstatě pohodový život, jako kdyby on na tom byl nějak výrazně hůř.

Naše kroky samozřejmě vedly do snowparku, který je jedním z nejlepších v Evropě. Tím je ale také dáno kdo tam asi tak jezdí. Stručně řečeno, ‘nějaká SnowWave’ tam v principu nemá co pohledávat. Právě tam probíhal jakýsi opravdový summer-camp, takže na třech rampách, dvou 15m quater-pipech a mnoha skočkách, z nichž ani jedna se nevešla do pudu sebezáchovy kohokoli z nás, se bylo na co dívat. Bohužel to byla podívaná tak trochu z jiného světa. Věřím, že kdyby ti profíci vrhali něco lidského, že se od nich dá lecčemus přiučit, ale obávám se, že backflip + 720 ve výšce 10m nad povrchem bych mohl vidět tisíckrát a jediné, co bych si z toho odnesl by byla deprese.

Snowpark byl navíc tučně placený (‘pouhých’ 200šilasů na den .....) takže bylo po problému. Bohudík byla mimo placenou část jedna rampa a část skoček, takže bylo kde jezdit. Úroveň pojezdu byla velice různorodá, protože já jsem se například cítil, jako bych stál na prkně první den a sjet obyčejnou sjezdovku mi dělalo docela problémy, jiní (Koza, IFa) prohlašovali, že se jim jezdí, jako by byla půlka sezóny, zatímco Matthewse bolela šiška neboť ledovec je v cca 3500m nad mořem, což je hranice nad kterou už může mít neaklimatizovaný člověk problémy s kyslíkovým deficitem a Joža neviděl vůbec nic, protože odmítal nosit sluneční brýle a tak mohl být celkem rád, že mu po víkendu z očí ještě vůbec něco zbylo.

Po oba dny (sobota, neděle) co jsme pojížděli panovalo vedro, azurové nebe a naprosté bezvětří, takže z tohoto ohledu nebylo co si přát více. Sníh byl sice měkký až vodovnatý, ale alespoň se do něj dobře padlalo. V tomto umění jednoznačně vynikal Mara, který hned v sobotu předvedl velmi drsnou figuru pracovně nazvanou Buldozer. Po celkem vydařeném poletu dopadl prknem na sníh, převážil se dopředu a to tak nepochopitelně, že první čím se dotkl sněhu byla hlava. Tu zabořil do sněhu a ryl až do skoro úplného zastavení, kdy se svalil. I při dalších jeho pádech hrála hlava jednu z dominantních rolí a byla vždy mezi prvními částmi těla, které dopadly.Naopak velmi překvapil Jožo, který si na to, že jezdí první sezónu vedl nadmíru skvěle maje šanci se zařadit mezi daSilvu a BlueMAX a začít všechny postupně znechucovat tím, jak jezdí po tak krátkém čase, který na fošně strávil.

Nejvíce ale lákala rampa. Sice nebyla v prudkém svahu což v kombinaci s těžkým sněhem znamená, že jakmile člověk hodil tlamu, tak už se nerozjel, ale i tak nám způsobovala neuvěřitelnou radost, protože většina z nás na ní jezdila poprvé. Obrazového materiálu bohužel není mnoho, neboť každý si chtěl zajezdit a na focení nebyl čas. Navíc dva dny je málo, takže než se člověk rozjezdil, tak se jelo domů. Obzvláště na skočkách to bylo vidět, protože nejdrsnější polety byly konány v závěru neděle, kdy už si je každý osahal a taky mu bylo upřímně jedno, jestli to nějaká ta končetina odskáče. Skočky byly typicky alpské, tudíž pro našince zcela nezvyklé. Dlouhé nájezdy, nekopající, strmé dopady, polety hodně do dálky a vysoké nájezdové rychlosti. Pro pořádnou činnost to chce vskutku delší čas než dva dny, aby si na to člověk zvyknul. V parku bylo překvapivě spousta Čechů, ale bylo na nich taky vidět, že jsou trochu odjinud, než my. Jednak úrovní pojezdu a pak ještě v mnoha dalších ohledech. Jednou jsem jel na vleku s takovou holčinou, která mi na otázku, zda je tam taky na campu, nebo jen tak odpověděla:
„Nééé na campu, jen tak. Na campu jsme tu byli v červnu, a pak jsme tady teda zůstali ještě o tejden dýl, protože to bylo fakt dobrý.....teďka už jsem jezdíme jenom na víkendy.“
S-( Ach jo......

Po návratu do doliny následovala vždy mocná žranice společně s koupelí. V sobotu jsme se vypravili k nedaleké horské řece. Do mrazivých vod se překvapivě jako první vnořil Koza, aby rozptýlil pochybnost o své změkčilosti vyplývající z reportu o Španělském diktátu. Následovali další průkopníci a na konci velmi nezvykle zbyli ošívající se Ostraváci, jindy etalony drsnosti (zejména co se týče slovníku:-)). Nakonec to ledové tůňky pod vodopádem skočili i Mara a Matthews a to v kraťasech a v trikách a zbyl Baťoh, který se pronášeje opět nepublikovatelný monolog nakonec svlažil taky, ale bylo vidět, že jen kvůli tomu, aby se o něm neřeklo, že je měkota. Je pravda, že IFa a Annie by se mu šklebily asi s velkým gustem. Druhý den se o koupel postaral mocný slejvák, který se strhnul dosti nečekaně a donutil nás sbalit v rekordním čase. Třešničkou na dortu pak bylo roztlačování oktávky po parkovišti, protože baterie nějak nerozdýchala zapnutou ledničku, která uchovávala ve vražedných vedrech naše potraviny poživatelné.

Oba dva dny jsme spali na parkovišti přímo pod lanovkou na ledovec, a překvapivě nás tam nikdo neprudil. Nocleh drsně nevychytal Koza tím, že sice vzal stan, ale nevzal k němu tyčky takže spal spolu s IFou a Péťou v příbytku neurčitého tvaru zavěšené mnoha provázky mezi dvě auta, přezdívaném kozí chlívek. Ze soboty na neděli se strhla bouřka a jelikož tito nebožáci spali přímo na ploše parkoviště, byly vyplaveni proudy vody valícími se po asfaltu.

Návrat proběhl alespoň v našem autě v maximální pohodě až na to, že jsme byli totálně rozlámaní, a po 5 hodinách uvnitř jsme na první benzínce na českém území málem po výstupu popadali na zem jak kuželky. Dokonce nás velmi vážně zaujal nápis upozorňující na možnost tělesně postižených spoluobčanů nechat si po trojím zatroubení natankovat obsluhou stanice, ale už jsme byli venku, takže to bylo celkem jedno.

Pojezd na Tuxu byl shrnuto a podtrženo naprostá bomba, až na to, že dva dny je trochu málo .... zato tam člověk za ty nehorázné peníze okoukne, co se dá na prkně všechno vyvádět a co se mu bezpochyby nikdy vyvést nepovede. Tak snad zase za rok - letos už by to podruhé finančně ustál asi málokdo z nás...