Hybe 26.12.1999-2.1.2000

M u l t i M e d i a

Millenium Camp Video
(20MB MPEG)

Poslední okamžiky tisíciletí
na vrcholu Hybské sjezdovky
(2.5 MB MP3)
Millenium Camp je minulostí - netruchlete, nezapomeňte :-)

      Pokud si někdo všimnul úskočného přejmenování akce ze "SnowWave WinterCamp II" bylo tak učiněno s pouhé zbabělosti, neboť jsem se obával, že když by se to nazvalo Millenium Camp rovnou, bude to znít naprosto bombastisky a přitom to bude strašný opruz. No, a jak známo, po bitvě každý generálem, takže jelikož to bylo super, tak se to jmenuje Milleniu Camp - ale až potom. Stejně tomu nikdo jinak než "Camp" nikdy neřek, takže alespoň trošku popíchneme současné kronikáře a budoucí archeology, aby měli taky o čem bádat :-))

      Akce se začala připravovat již počátkem podzimu, neboť dle zkušeností, sehnat na týden od vánoc do Silvestra flek pro cca. 20 lidí , navíc Silvestra tak specifického je trošku problém. Variantami byli Jožova chalupa, na které nikdo z nás (kromě Joži:-) nikdy nebyl, druhou pak ověřené útočiště v Hybe, které loni hostilo "Velký asijský diktát". Zvítězilo nakonec Hybe a to ne proto, že bychom se báli jožinova strašidelného zámku, ale proto, že Hybe je situováno přesně mezi Nízkými a Vysokými Tatrami, takže je KDE jezdit a je tam DOST sněhu. On nakonec byl sníh všude, ale to je detail, protože se doufám nenajde nikdo, kdo by této volby litoval.

      Samotnému mocnému ježdění předcházelo několik drobných událostí, které chod campu výrazně poznamenaly. První z nich bylo moje zdemolované koleno, které jsem si přivodil 14 dní před Vánoci při pojezdu na Pradědu, a zdálo se být zcela ztracenou záležitostí. Probelhal jsem se předvánočním blázincem s ortézou a měl náladu pod psa.RoZ a Annie se dokonce spojily v nepochopitelnou koalici a společně mi s neskrývanou radostí prorokovaly, že budu na Campu vařit, mýt nádobí, uklízet, topit a dělat podobné krajně nedůstojné věci. Alespoň jsem se uklidňoval vírou, že jsem svým utrpením alespoň vykoupil zbytek Wave z veškerého hříchu a že už se nic zlého nestane. Koza měl ale asi hříchů tolik, že to nestačilo.
      Pět dní před odjezdem mi telefonuje a béká do sluchátka tak žalostně, že snad i BTSka EuroTelu, přes kterou volal, musela slzu uronit. Je mi jasné, že jsem sice nikoho nevykoupil, ale alespoň jsem zdechnul hrdě v boji. Koza si necelý týden před odjezdem dokázal upustit na nohu 17" monitor a to tak šikovně, že si tu nohu zlomil. Což jak uznáte je věc nejen tragická, ale pro diktátora kozova formátu i nesmírně potupná. Koza se přesto socialisticky zavázal, že na Camp přijede - alespoň na druhou půlku.
      Při organizační session v pražském pivovarském domě se dohodlo, že se z Prahy pojede Tranzitem a Annieniným ovcojezdem a že se vyrazí v neděli v poledne. Oboje málem vzalo za své. Akce se vůbec konala v zajímavém personálním složení, protože většina lidí jela z Prahy. Moraváci úplně vymřeli. Mara zdechnul, Matthews musel sloužit v ostravském domově důchodců na civilce, CharlieN už jel jinam a tak. Navíc ubytování bylo dohodnuté tak, že polovinu chaty zabere SnowWave a druhou SMB klub Liptov ale domorodci se evidentně zalekli mocné (a iluzorní) síly Wave a zbaběle prchli.

      V sobotu v 5 odpoledne jsem si s pohledem na můj telefon užívající nerušené vánoční pohody:
            "...to je paráda, ono to snad všechno proběhne úplně v pohodě."
To však samozřejmě už jen z principu nejde. O pár minut později už mam na drátě RoZ, která právě volala Viktorovi, kterého složila chřipka a chce jet až v pondělí nebo ještě později. Podraz byl v tom, že Viktor je vlastník Tranzita, kterým měli jet všichni, kromě mě a Annie. Bylo jasné, že někdo z nás musí Viktora zdupat takovým způsobem, že zítra pojede i kdyby měl po cestě dvakrát umřít. A tak jsme to docela dlouho zbaběle házeli jeden na druhého a zcela zvrácenými argumenty se drahnou chvíli přesvědčovali, že právě ten druhý je na tenhle úkol nejvhodnější. Nakonec to zbylo na mě a Viktora se přesvědčit povedlo.
Střípky z cest
      Ráno jsem naprosto nestíhal. Pro Annie jsem měl jet v 10 přičemž před jedenáctou jsem doběhl k autu s tím že už mám konečně zabaleno a zjistil jsem, že jsem nechal přes noc svítit světla, takže baterka je v kytkách. 3/4 hodiny jsem se potom pokoušel ovcojezd nastartovat, roztlačit, roztáhnout či nějak uvést do chodu. Nakonec jsem nastartoval na baterii z otcova Fiatu, kterou jsem musel riskantně za chodu vyměnit zpátky za svoji a ještě dokázat přejet Prahu bez toho aby auto chcíplo (kdo má Škodoku, ví, že to je docela problém :-) V poledne stepoval na parkovišti zbytek Wave v čele s nervózním Homeboyem a hladovou RoZ (vražedná kombinace) a mohlo se vyrazit směrem východním. Měl jsem představu, že pojedeme společně, ale vidina McDonalda či jiného bufetu odpálila Tranzit z našeho parkoviště nevídanou silou a v předstihu. Annie si navíc na 20tém kilometru dálnice vzpomněla, že nechala doma pas a vzniklou hodinovou ztrátu se našemu vozidlu už nikdy dohnat nepodařilo.
      Okolí dálnice a mnohdy i dálnice samotná připomínala Sibiř ve vrcholné zimě, takže se nám na letních gumách ani moc lámat rekordy nechtělo. Z důvodů sněhové kalamity bylo navíc upuštěno od přejezdu Beskyd a jelo se přes Trenčín. Tam jsou v cestě sice Malé Karpaty, ale kdo to má tušit! Tam poprvé plně vynikly kvality letních pneumatik našeho auta, které o sobě dávaly jen lehce tušit při náhodném průjezdu závějí, či přejezdu kluziště, které kdysi bylo křižovatkou. O situaci v Tranzitu žádnou zprávu podat nemůžu, protože Eurotel nadělil svým klientům vánoční dárek v podobě laskavého zablokování roamingu na Slovensku, takže spojení mezi vozidly bylo přerušeno a viděli jsme se až v Hybe.
      Pravým semeništěm kvalitních událostí je samozřejmě hraniční přechod. Annie se sice povedlo najet k okénku na první pokus a dokonce ani do nikoho nenabourala (což je její specialitou). Zato ve druhém autě bylo o zábavu postaráno. Dochovaná je scénka s celníkem, kdy vidě 6 pochybných existencí v naložené dodávce klade otázku:
      "Vezete nějaké výbušniny??"
      "Ne!"
      ...mrkne do pasů...
      "Ani Zoubková ne??"
RoZ je evidentně významná postava slovenského podsvětí, což před námi nic netušícími úspěšně tají (to by taky vysvětlovalo její "služební cesty" do Bratislavy). Česká zaměstnaknyně celní zprávy navíc na dotaz, jak to vypadá dále na silnicích odpovídá zcela lakonicky:
      "Tam já nejezdím, tam je Slovensko..." ...s výrazem, jaký měli dávní cestovatelé vpisující do bílých míst na mapách noticku "tam jsou lvi".
      To si samozřejmě naši bývalí federální bratři nezaslouží. Ovšem na druhé straně je pravda, že člověk po výjezdu z kryté části celnice stál spojlerem tváří v tvář hradbě sněhu a bylo mu jasné, že na rozdíl od rolby, skůtru nebo běžek, to autem půjde jenom s jistou dávkou odvahy.
      Pravá perla pak přišla o něco později. Dálnice od Trenčína na sever má sice nálepku "bez poplatku", to ovšem neznamená, že by to musel být 10m široký pás udusaného zmrzlého sněhu, vzhledem nejvíce připomínající sjezdovku ve Francii. Jízda naloženým favoritem na letních gumách se na tomto povrchu mění spíše v řízení motorového člunu. Ještě že nejezdilo moc aut a tak se dalo vesele plout po plné šířce "dálnice". Tranzit dorazil na místo o mnoho dříve a tak jeho osádka zabrala jediný vytopený pokoj v chatě a já s Annie jsme byli potupně exkomunikováni do lednice v přízemí.
A nyní to nejpodstatnější, pojezd. První den se testovaly naše (ne)schopnosti na 300m dlouhém svahu v Hybe. Dokonce i skočka tam postavena byla, ale hlavní byly tuny sněhu, které se povalovaly všude kolem. Zkoušeli jsme všemožné cestičky všemožné zvěře všemožnými houštinami na svahu i v okolí a nastínili jsme, o čem tenhle camp byl celý - o jízdě po kolena v prašanu.
AirSession Hybe - Homeboy, BlueMAX, Andrej
      Obětí testování a nastiňování se bohužel stala RoZ , která testovala tak mocně, že své koleno podrobila konfrontaci se slovenským šurtem. Vítěze si domyslete. Svíjeje se bolestí doplazila se ještě do chaty, ale odtud se už v pozdních večerních hodinách vezla ovcojezdem na chirurgii ho Liptovského Mikuláše. Ta je (zcela náhodnou) shodou okolností umístěna na druhé straně areálu, než je parkoviště a ve druhém suterénu, aby se k ní muselo po schodech. Chtěli jsme sice RoZ zanechat již na psychiatrii, která je hned za branou, ale ona trvala na chirurgii. V čekárně byli v principu dva typy lidí, zrakvenci ze sjezdovek a simulatni, kterým se druhý den evidentně nechtělo do práce. Po hodině se na RoZ dostala řada, a byla promptně poslána na rentgen. Ten je přes další dvoje schody navíc člověk musí projít labyrintem čehosi co připomíná katakomby a atomový kryt zároveň. Simulatni schody vyběhnou jako laňky, ale člověk se zmasakrovaným kolenem dost těžko. Tato nemocnice evidentně po většinu času premáva pro ty první. Naštěstí si RoZ nic nezlomila a dostala jenom obvaz (ten dostal každý, takže těžko říct, jestli nepokládají za simulanta úplně každého). To ale nic nemění na skutečnosti, že když přijela, Český chirurg jí nejprve poslal na týdení neschopenku, a po třech dalších dnech jí nasadil na 14 dní ortézu s nejasnou diagnózou i vyhlídkami.
AirSession Hybe - Annie, Andrej, Miro
      Další den se mělo jet na Chopok ale nejelo se, protože Andrej to nějak nevychytal. "Co" nevychytal, znalí moc dobře vědí a neznalí ať radši ani netuší. Jezdilo se tedy opět v Hybe a RoZ se za námi alespoň mohla doplazit aby se na chatě necítila tak opuštěná (to jsme šlechetní, že?).
      Jelikož tento den evidentně vznikl jakýsi oprávněný pocit nečinnosti a nevyužitosti, byla večer uspořádána expedice do místní krčmy (říkali tomu bar). Tam jsme nejen otrle vnutili obsluze svoje 3 CDčka k ozvučení lokálu ale i srazili dva stoly, čímž interiér podniku změnil ráz z příjemné rodinné nalévárny v instituci veřejného stravování (v tomto případě opíjení). Nejvíce nevyužit se asi cítil Viktor (ačkoli se celý den na svém dlabaném kmenu válel ve sněhu) a vyprovoval zcela nemorální přestřelku v konzumování panáků Demanovky (místní pálenka). Bohužel na souboj vyzval nepravou osobu. Asiat je totiž zemitý chlapec navíc znalý místních poměrů, kterého jen tak nějaká ta decka kořalky nerozháže. Zato Viktor se setnul jak zvíře a působil nemalé problémy jak nám tak obsluhujícímu personálu. My ostatní jsme samozřejmě taky nepili minerálky, ale konzumovali jsme nadmíru cudně a pokojně.
Kvalitní prašanový pojezd
...na nekvalitní fotce
      V baru se také člověk mohl seznámit s některými zvyky a obyčeji místního obyvatelstva. V kroji sice nikdo za celý večer nepřišel, avšak viděti někoho konzumovat půllitr piva ohřátý před tím na 60stupňů v mikrovlnce se také nevidí každý den. V pozdějších hodinách, když se párty domorodců počala povážlivě rozjíždět přidávali si do horkého piva ještě panák malinového sirupu a nad tím už se myslím musí zvedat žaludek kde komu.

      Následujícího rána nás ale už nic zastavit nemohlo a razili jsme na Jasnou. Tam nás přece jenom cosi zastavilo - sníh na silnici. Museli jsme šlapat nahoru, nervóznější polovina vyrazila dřív a tak jsme se rozprchli po celém Chopku. První polovina skončila na Zahrádkách, které druhá, pod vedením Kačky sebevědomě přešla, neboť K. tvrdila, že "tam by Andrej v životě nešel". Při prvním sjezdu navíc no mlhy ujel Viktor a už se nevrátil. Ke šťastnému shledání s druhou grupou došlo až pozdě odpoledne, Viktora potkal Andrej až když šel na horskou službu nahlásit jeho smrt.
      Vrchol Chopku byl sice totálně sfoukaný a trčely z něj kameny, ale když se sjelo níž, byla to hotová prašanová orgie, jakou si člověk vybavuje tak leda z amerických filmů. Ještě to sluníčko k tomu chybělo, ale člověk zase nemůže chtít úplně všechno a hned. I tak byl pojezd mezi stromky po pás ve sněhu naprosto neopakovatelnou záležitostí na jejíž popis mi jednak nestačí slova a jednak odvaha. Je mi jasné, že Wave čtou lidi hlavně v práci nebo ve škole, a tak bych nerad dostal od někoho za takovou provokaci do zubů :-)

      RoZ nám na chatě hezky topila, uvařila špagety a vůbec se jí dělo všechno to, co prorokovala před odjezdem mě. Bylo ale vidět, že toho má plné zuby a tak následujícího dne sveřepě prohlásila (partně inspirovaná ShotGunem):
           "Jdu si zvednout práh bolesti!"
...popadla prkno a belhala se k autu. Jelo nás ale stejně, protože na druhou stranu odpadla Annie, která měla tak trochu žaludek naruby. Večer před tím se totiž mastili karty a jelikož peníze nemáme a alkoholici nejsme, hrálo se o panáky všemožných humusů, které musel prohravší nešťastník vypít.
Trpký osud karbaníka
Pro ilustraci recept na jeden z exkluzivních SnowWave-koktejlů:
  • Deci odporné slovenské minerálky "Budiš"
  • Šumivý multivitamín (vyšumět v odporné minerálce).
  • 5cl rumu

    Na dno panáku upusťte dva burské ořechy, zalijte mixem (ne M.I.Xem!) výše uvedených ingrediencí, ozdobte kusem chleba či drobeným vánočním cukrovím. Podávejte po prohře v kartách.


      Po zkušenostech z Chopku jsme se další den rozhodli vydat na Čertovici, což je středisko o kousek vedle. Hlavním iniciátorem byl Viktor, především proto, že si na
Chopku zmasil nohu. Za to jsem údajně mohl já, protože jsem ho nechal jet po černé sjezdovce, leč já jsem nevěděl, že je černá a také jsem si nějak nevšiml, že bych se kdy stal jeho chůvou :-). Po cestě navázal Viktor na tradici slovenských gagů založenou na jaře BlueMAX. Nejsa si zcela jist kam jedeme, zastavil u párku domorodě se tvářících človíčků a zalaholil:
            “Dovi, kadial tuna na Čertovicu??“
To že se na začátku svojí repliky místo pozdravu rovnou rozloučil měl být patrně rafinovaný zastírací manévr vylučující jakékoli dotěrné otázky typu “proč řídí auto s Pražskou SPZkou?“ a podobně. Zafungovalo to dokonale, protože dotazovaní odpověděli bezchybnou Češtinou (spíše Pražštinou) něco jako:
            "tady po tý cestě furt rovně asi deset kiláků".
Čertovice se tvářila nad míru přívětivě. Nebylo tam tolik lidí a transparent nad malou pokladničkou oznamoval, že denní permice stojí 170Sk. To nám přišlo celkem boží. Zkusili jsme nejprve postraní vlek na jakýsi vrcholek nad chatou, ale byla tam vyfoukaná ledovatka, takže to bylo o ničem.
      Po sjetí dolů bylo po žížalkách. Ta optimistická cedule na horní (nefungující) pokladně sice vypadala zachovale, ale byla nejspíš několik desítek let stará. Dolní fungující pokladna hlásala cenu 500 za celodenní a 300 za odpolední lístek. Nevím jak vám, ale mě to přijde za 2 pomy 300 a 900m dlouhé jako špatný vtip. Nedalo se ale svítit a tak jsme si to na odpoledne zaplatili. Zuby nám při tom sice skřípaly, protože provoz se navíc končil už v půl čtvrté, ale to jsme nevěděli, že ve tři se většina z nás bude modlit, aby už to vypli, jinak vypustíme duši.
      Když není sníh, tak to za tu cenu musí být úplně strašlivé, ale my sníh měli, a hafo, takže jsme se lesním průsekem vyjezdili do bezvědomí. Fronty nebyly žádné a prašanu po kolena. Jediným problémem byl vlek samotný. Příšerně kopal, minimálně 3x za jízdu a to tak mocně, že jste se v horším případě pěkně proletěli vzduchem a v lepším se povedla i nějaká ta chytka. Na stranu druhou si ale bezohledné tažné zařízení vybíralo krutou daň v podobě potupných pádů.
      K večeru se konečně pod naší ubytovnou objevila světla dlouho očekávané Oktávky vezoucí zásilku brněnských diktátorů. K velké lítosti všech nepřijel Koza s IFou avšak poslali místo sebe computer a “omluvnou disketu“ (tomu se říká cyber- culture par excelans). Přijeli zato Joža s Barčou a především Aronek, což je stříbrná doga velikosti menšího kusu hovězího dobytka. Jen jsme se modlili, aby nás nepřišla
navštívit majitelka chaty (což jinak činila docela často) protože vidě toto milé zvířátko by jí z nás asi definitivně trefil šlak. I v nás způsobil Áronkův příjezd mírné zděšení, neboť společenská místnost se od začátku Campu topila ve všeobjímajícím a maximálním bordelu jemuž vévodilo jídlo poházené po všech dostupných plochách mimo země. Je pravda, že před jezevčíkem je jídlo ležící na stole celkem bezpečné, leč vězte, že Aron by se k němu musel ještě nejspíš sehnout. Aronek se však projevil jako zvíře nejen přívětivé a přítulné ale i nadmíru rozumné a nežral nic co jsme se před ním snažili bránit (přestože kdyby chtěl, byl by veškerý odpor zbytečný). Jožův příjezd však nebyl zase tak úplně bez problémů, protože Joža ve snaze dodrápat se svým vozidlem až před chatu zapadl na zapomenuté cestě do mocné závěje. Pomáhali jsme mu nejprve tlačit a potom nasazovat řetězy. S nimi se nakonec z půlmetrové vrstvy sněhu vyhrabal. Na naše doporučení začal couvat směrem k parkovišti, kde byla zbylá naše vozidla a Barčinu poznámku "ten zpátky nepojede" nebral nikdo z nás příliš vážně.
Potravinový slídič
      ...to až do okamžiku, než kužely světla osvítily naše zděšené tváře a šílený Januška se zběsilým leskem v očích hnal v oblacích sněhu svou zánovní škodovku po cestě která byla průjezdná snad jedině psím spřežením. Navíc nebylo kam před ním uskakovat, protože z jedné strany byl plot a z druhé strmý násep, takže nás hnal v sebezáchovném úprku až k chatě, kde v pravoúhlé zatáčce zapadl až po kapotu.
      Jak bylo řečeno, Koza za sebe poslal své druhé já - tj. svůj počítač. Na ten se jen třásl námi dovezený sound-systém, protože sliboval konec marasmu slovenských komerčních rádií a nástup fenoménu MP3. Bohužel pouze sliboval, protože počítač nejprve naběhl, pak nezdetekoval donesený disk, pak už jenom zoufale pípal a pak už ani nepípal. Veškeré snahy o resuscitaci byly marné a tak bylo osazenstvo chaty nadále nuceno poslouchat rádio Tatry a nejmenovanému jedinci se pod tíhou svědomí po následujících pár nocí docela špatně usínalo.
      Posledním dnem pojezdním byl samozřejmě Silvestr. Byli jsme opět na Chopku definitivně rozřezat i poslední zbytky neposkvrněného prašanu. Postavena byla i malá a dost šílená skočka pod hlavním výsledkovým panelem na černé sjezdovce a byl to tak příšerný kopák, že se na něm nedalo dělat skoro vůbec nic. Vítězně z něj vyšla akorát BlueMAX která ve vzduchu vytvořila obludný Stalefish, kterým všechny přítomné usadila do závěje. Ostatní si už jenom dávali na tlamu, ti
BlueMAX - Stalefish
zbabělejší to vzdali předem. Andrej se pokoušel vymlátit z té nemožné skočky flipa, ale vykouzlil pouze šipku, za kterou sklidil odpovídající ovace. Také jsme od skočky spatřili týpka s prknem, který visel ze sedačky jedné z lanovek pověšen za ruce v nějakých 20ti metrech. Obsluha navíc velmi škodolibě lanovku často zastavovala, takže chlapec se asi moc dobře neměl. Po cestě nahoru jsme se dohadovali, jak to mohl dokázat se tam takhle zavěsit, ale jelikož jsme ho po cestě nikde neviděli, tak se asi udržel. Já jsem to chtěl zkoušet taky, abych dokázal že se z toho lze snadno vyhrabat, ale Annie a Kačka mě včas zarazily - Andrejovi to bylo celkem jedno ... což nikoho moc nepřekvapí :-))).
Silvestrovské ježdění
      Čekal nás ale večer silvestrovský, takže nebylo radno se zmrtvit nebo dokonce zrakvit. Toto datum bylo po celém světě toužebně očekáváno jako naprosto bombastická událost, pořádaly se mohutné oslavy, megalomanské party, ultradrahé zájezdy a podobné šaškárny, přičemž každému muselo být jasné, že to bude příšerný opruz. Wave měla pro tuto příležitost naplánovaný zcela specifický scénář, který ale (jak bývá zvykem) tak docela nevyšel. Chtěli jsme vyjít na půlnoc někam na kopec, v prvních minutách roku 2000 ho sjet a veškeré nabubřelé oslavy s proudy alkoholu a vagóny delikates tím potupit. To se ale setkalo s odporem části teamu a zejména také s odporem počasí. Plazit se kamsi v mlze a ve tmě navíc s vědomím,
že pohotovostní četa horské služby je zpitá do němoty je přece jen trochu o risk. Ale neslevili jsme moc. Shodou okolností jezdil o silvestrovské noci v Hybe vlek až do půlnoci, takže nebylo co řešit a mocně se diktovalo. Hybští bačové však velmi trpce nesli, že se v tak významný den nemáme chuť zabývat takovými malichernostmi jako cvakání lístků nebo stoj ve frontě s místními skalními plaňkaři. Dokonce dalo velmi mnoho práce přesvědčit je, že 6 elitních diktátorů tak bude činit zcela oficiálně a beztrestně za pětikilový bakšiš do kapsy ovčího kožuchu jednoho z nich. Ale jak se jim postupem času měnily krvinky v žilách v alkoholem zakonzervované zdechliny, nějak to rozcházeli, i když nás ve finále takto jezdilo cca. 15.
      Záhy bylo několikero jezdců prohlášeno za mezky, kteří na svých hřbetech dovlekou z chaty na svah mnohalitrové zásoby šampusu a to v přesně vypočtený okamžik aby mok vychladl, leč nezmrzl. Čtvrt hodiny před půlnocí byl vlek vypnut a celá formace se sešla na vrcholu svahu v očekávání slavného okamžiku. Nechápu, kde se v chatě vzalo tolik lahví bublinek ale na každého zbyla jedna. Včetně Aronka, ale to tomu svěřena nebyla, protože taková lahev je pro jeho tlapy až moc křehká. I tak nejspíš způsobil během večera na Liptově a okolí svým štěkáním několik lavin. V palebném postavení jsme očekávali příchod nového roku. Odpočítávala Jáňa hlasem který obvykle slýcháme na nádraží ohlašovat zpožděný osobní vlak do
Joža koná první pojezd
nové epochy - vivat!
Kolína. To ale nic nemění na faktu, že jsme se dopočítali, odpálili zátky a propukli v bujaré veselí a záplavu gratulací na všechny strany. V údolí sporadicky létaly rachejtle a po nedaleké dálnici jela dvě auta ve kterých nepochybně seděli nějací buddhisté nebo machometáni, kteří naprosto nechápali, o co tu všem vlastně jde. I
Slánské samožerky :-))
tak jsme si ale oslavu v Hybe představovali trochu drsněji, když navíc na návsi byla provozována oficiální oslava sponzorovaná MNV a banda místních puberťaček mě zvala na místní "super diskotéku" (ztratily ovšem zájem když se zeptaly kolik mi je a já jim to, trouba, po pravdě prokec). Teprve až když se takřka všechny naše zraky upíraly do údolí s nevyřčenou otázkou "a co jako?" rozezněly se zvony a Liptov oslavil svoji půlnoc. Bylo jasné, že Jáňa nám půlnoc oznámila nejen dikcí a la "stará Blažková" ale také o hezkých pár minut dřív (na její omluvu se ale musí přece jen připomenout, že nás 15 vteřin před půlnocí všechny varovala "že na ty ručičky nějak blbě vidí"). V tom okamžiku také vylétla jedna šampusová zátka a to zcela přesně. Pocházela od Kačky, která s ní celé ty dlouhé minuty marně zápasila. To už se ale údolí pod námi změnilo v dějiště hvězdných válek a přes ryk bojové vřavy snad ani nebylo slyšet klapnutí jožova step-inu, když se vydával vykonat první pojezd nového tisíciletí. Následoval ho Aronek, který vyžral stříbrnou medaili. O bronz se pak podělila celá SnowWave, při společném sjezdu i když poznamenaném náhlým a živelným zkonzumováním obsahu většiny zmíněných lahví.
Prskavková jízda
      Závěr oslavy pak patřil prskavkové jízdě pro změkčilé diváky a objektivy kamer. Ohlášená exhibice sice málem skončila fiaskem, neboť promrzlé prskavky se dlouho nedařilo zapálit. Vše se ale v dobré nakonec obrátilo. Takto zapuzené fiasko se však vyklubalo jinde, a to když hodný čas po půlnoci, již při posedáváni a polehávání na chatě pozvala RoZ vybrané nejdrsnější typy na kuřný test velmi kvalitního modelu jisté bylinky. Ne, nebojte, v žádném případě tu nebudeme propagovat jakékoli omamné a psychotropní látky ... RoZ musela po kompletním prošacování potupně přiznat, sáček omamného sena kdesi ztratila. Alespoň jsme se bavili představou, že až to nějaký hraboš na svahu najde, sežere a stráví zbytek zimy potácením se po doupěti v záchvatech fiktivního blaha doprovázených halucinacemi rozkvetlých luk a plných sýpek.
      Na Nový rok se samozřejmě vstávalo v poledne, což je pro mě, notorického spáče, celkem normální hodina, ale všichni ostatní z toho byli úplně na větvi (hlavně ti, co pracují :-). Den jsme zasvětili výletu na Štrbské pleso, kde se naplno projevilo buržoazně konzumní smýšlení některých jedinců. Polovina expedice zapadla do bufetu hned po příjezdu zubačky a druhá polovina až potom, co obešla po chodníku nebohé horské jezero a po vzoru japonských turistů se vyfotila automatickým fotoaparátem u sochy partyzána. Bylo sice krásně vidět dolní partie okolních horských velikánů, ale vrcholky se nám ukázat odmítly. Navíc bylo zřejmé, že ve Vysokých Tatrách není zas tolik sněhu, kolik by se čekalo, takže na nějaké bujaré freeridy si člověk musel nechat zajít myšlenky.
Závěrečná video-session
      Tím asi výčet pozitivních událostí končí protože následovalo už jenom balení, poslední noc a depresivní odjezd. Při placení v domě majitelky chaty mi byla nabídnuta další místní specialita pod názvem “hriato“. Vyrábí se tak, že se na vysokou teplotu ohřeje med a pak se zalije panákem domácí kořalky. Nezní to zase tak šíleně, jako to horké pivo a nápoj je to v celku lahodný. Místní lid se vůbec vyžívá ve všem ohřátém a je vidět, že k zimě má zcela jiný přístup. Zimy na Liptově bývají nepochybně kruté a proto jsou pokládány za úhlavního nepřítele - na rozdíl od chápání nás, dětí paneláku, kteří zimu toužebně očekáváme v představě pojezdu na prkně. To se projevuje asi i na tom pitivu. Obávám se, že poručit si v místním baru do gin-tonicu led by bylo chápáno za těžkou provokaci (navíc upozorňuji, že pojem “Beefeater“ je obsluze Hybského baru zcela neznámý, takže gin-tonic nedoporučuji ani bez ledu).

 

      Celá akce se nesla spíš v duchu mocného ježdění, než freestylu a skákání. Na druhou stranu si zcela subjektivně myslím, že to nikomu ani omylem neškodilo, a na jízdě většiny z nás se to podepsalo velmi pozitivním způsobem.
      S psaním nějakých závěrečných pár slov je vždycky svízel, takže se mu raději zbaběle vyhnu.

Osobní názor: super akce
Objektivní hodnocení: ...doufám co nejvíce podobné.

Závěrečný účet:
>>minus<< zrušené koleno (M.I.X), zlomená noha (Koza) [stav před začátkem]; další zdemolované koleno(RoZ), zničený žaludek (Annie), rozlepená bota (Homeboy), pro změnu opět koleno (Viktor), mrtvý computer (vlastník Koza, autor M.I.X).
>>plus<< zbyla tuna konzerv a lahev domácí jablkovice (k té se okrajově přihlásil Jožin).

Poděkování:
            Viktor, Annie, Joža, Hoč ... za auta
            Andrej, Kačka, Miro ... za pomoc v orientaci v domorodém prostředí
            Andrej, Miro (exluzivně) ... za vychytávky, které by si zasloužily zmínku spíše na www.thecrack.net.
            Matce přírodě ... za sníh a vůbec všechno ostatní.

 

Osobní poděkování:
            Annie, Andrej, Kačka, Koza, IFa, RoZ, BlueMAX, Homeboy, Klara, Asiat, Had, Jožo, Barča, Aronek, Viktor, Jáňa, Hoč, Lenka, a všichni na které jsem možná zapomněl ... dík že jste přijeli.
  

...nezapoměňte mrknout na video, když už jsem se s ním stříhal ;-)