21. února, slavný to den, počali se členové teamu slézat do Prahy jak švábi na pivo. Charles přijel už ráno, protože si potřeboval koupit brýle (to je velmi podstatný detail, viz poslední kapitola). Koza přiběhl z Brna po poledni. Společnými silami jsme narvali veškerou bagáž do Annienina ovcojezdu a zbylo tak málo místa, že se tam vešel jen řidič. Koza a X.N museli jet potupně metrem. Annie je workoholik, takže ta jela k autobusu rovnou z práce, aby jí jako něco neuteklo. Při naloďování proběhlo všechno překvapivě dobře, byli jsme na správném parkovišti, měli jsme skutečně zaplacený ten správný zájezd ... prostě ve vzduchu bylo cítit něco podivného.        Taky že jo. V Plzni nás vysalátovali z autobusu a museli jsme čekat na jiný - ten náš. Ten jel z Brna a jelikož všude řádila sněhová kalamita, tak se spíš vlekl. To ale nebyl důvod k pesimismu. Obešli jsme nádraží a po několika neúspěšných pokusech jsme vybrali ten správný podnik, kde je třeba prostoje trávit. Čas jsme vyplnili velmi kvalitní partičkou karambolu (kvalitní především proto, že jsem vyhrál). Pozdě v noci mi volal Kokeš, jestli s nimi (plaňkaři) nechci jet do Špindlu. Napoprvé volal bez identifikace a napodruhé dokonce sebevědomě propojil konferenční hovor s ostatními členy ansámblu, čímž demonstroval zdrcující převahu v ovládání informačních technologií. Stačilo ale suché konstatování „jsem v Plzni na cestě do Francie“ a bylo po převaze plaňkaři z linek znechuceně odpadli jak shnilé hrušky. Ve 2 hodiny v noci se nám podařilo opustit Plzeň. Hejááááááá!!!! do boje ...