Annie, pojezd ...        Cesta autobusem byla celkem stravitelná, protože nás jelo jen 20 a dalo se docela dobře natáhnout. Ke konci byly k vidění nádherné horské scenérie. Jejich pozitivní účinek byl však schopně vyvažován jiným .... nikde nebyl k vidění sníh. Zatímco v Čechách zuřily kalamity a dvoumetrové závěje na hlavních tazích, Alpy si vzaly dovolenou. Zděšení stoupalo s tím jak jsme se blížili k Risoulu a když jsme stoupali finálními serpentinami a bylo tam sněhu jak na Pradědu v květnu moc do skoku nám nebylo.        Zas tak zlé to ale být nemohlo, protože vleky a lanovky jezdily skoro všechny a Frantíci se snažili, co jim kapacita sněžných děl dovolovala. Ubytováni jsme byli v hotelu Castor, což je jedno z Risoulských dvojčat. Hned od začátku byl v ubikaci nastolen vysoký stupeň pohody s čímž bohužel souvisí i absence uklízení a podobných otravných zbytečností. Notorik Charles si od autobusáka koupil karton plechovkových gambáčů a chladil je pod dveřmi na balkon, které tak brutálně netěsnily, že piva měla přesnou teplotu. Charlese ale nutno i obhájit protože v socialistickém podniku Český Telekom vyfasoval vánoční kolekci, kterou přitáhl a ozdobili jsme s ní lustr.        Byli jsme lehce obhlédnout trerén který se zdál tvrdý, takže to na nějaké brutální vzdušné kreace nevypadalo, ale i tak mi to nedalo abych se nezkusil postavit na funglového slalomáka, kterého jsem s sebou propašoval.        Otec se sice do posledního dne tvářil, že nám ho nepůjčí, ale pak 2 hodiny před odjezdem v dobrém rozmaru (právě lyžoval) volal, že jako JO. Mě se pak povedlo, během zbývajícího času sehnat po Praze slalomové vázání za 15 stovek, což při pátku večer považuji za zralé na knihu rekordů.