Kompletní team po závodě

          K akci jsem se dostal naprosto nevinně, hned jak jsem dorazil do svého germánského působiště. Sháněli totiž lidi do teamu, a já jsem se, trubka, nabíd, že do toho půjdu. O systému vlastního pretěku se dá říct asi tolik, že to byla trasa jako pro normálního "železného muže" ... až na to, že pro 10ti členné teamy. Takže se dá vlastně říct, že v okamžiku, kdy jsem to přežil, jsem vlastně desetina železného muže! Do to je injekce pro sebevědomí jak hrom, to musíte uznat :u-) Spočívalo to tedy v uplavání 380m, cca. 20km na kole a na závěr cca. 4km běhu. Pořádalo to město Darmstadt a byla to taková megalomanská akce velikostí připomínající Velkou Kunratickou.
          Celkem spokojeně jsem přežíval s pocitem že půjdu na triatlon životem prověřenou metodou "řeš problémy až nastanou" a to do okamžiku, kdy mi šéfík v práci radostně oznamuje, že pro mě má vypůjčené kolo na závod. Z toho bez jakékoli pochybnosti vyplynulo, že jse zachaosil datumy a že závod není příští, ale tuto neděli. Tím na mě dolehla tíha okamžiku a já zas po roce (loni před Palkovicema - bez poznámek, prosím) musel poslouchat takový ten vnitřní hlas co mi našeptává .... zdrhej Mixus, dokud můžeš. Jenže skrzeva ten chaos v nedělích, se už zdrhat moc nedalo, takže bylo nutno do toho jít bez koz.

Tak tohle je prosím můj šéfík :-) S cigárem snad i plaval....

          Měl jsem jakés takés tušení, že jsem v jednotlivých disciplínách jsem dával i těžší kousky, ale nechápal jsem, jak tohle můžu dát za sebou v závodě a nemít přitom jednoho náhradního Mixe v depu na střídání...
          Dost ale přebytečných kidů ... a vzhůru do boje. Dva dny předem jsem se dozvěděl, že celá ta sranda bude taky něco stát což jsem předtním ve víru obav o holý život nějak nedomyslel. ...a když jsem zjistil, že 35DM tak jsem šel málem k zemi. Matthews se kterým jsem právě plkal po ICQčku se mi poté vysmál včetně celé rodiny a snad i příbuzenstva.
          Den před samotným závodem jsem byl otestovat kolo, teda alespon jsem si to tak pro sebe nazval. V reálu jsem prostě zcela podle zabavil bicykl a jel konečně po 14 dnech vypadnout z města do nedalekých kopců. Takže jsem samozřejmě z radosti nad náhle dočasně nabytou svobodou pohybu nejen totálně zprasil kolo od bahna během sjezdů v lesích, ale taky se dokonale zhuntoval, abych to neměl v neděli tak jednoduché.

Pravá chvíle na to si jít zaplavat, ne?

          Nastala tedy neděle, den exekuce. Startovali jsme v jednu, takže jsem do 11 spokojeně spal a pak se vydal na závodiště. Počásko překvapivě celkem ucházející, takže jsem si říkal, že to plavání by se snad dalo přežít. No, to byl samozřejmě hluboký omyl, to doufám každý tuší. 10 minut před startem začlo samozřejmě lejt jak z konve. Stepovali jsme na břehu bazénu a těšili se, až nás tam vpustěj, protože bazén byl kvalitní a rozsáhlá strojovna poblíž dávala tušit i nějaké to vyhřívání. Plavalo se 380m takže to nedalo celý počet bazénů a startovalo se někde ze třetiny. Na vytoužený pokyn jsem hupnul do bazénu a už za letu půl metru nad hladinou jsem věděl, že je zle, jak to z toho sálalo. Místopřísežně prohlašuju, že jsem do tak ledový vody v životě dobrovolně nevlez ačkoli jsem se plavil na kře vprostřed tatranského plesa a smočil palec i v Severním Ledovém oceánu. Děs! Ty v tý strojovně co je poblíž museli mít snad mrazák, protože jinak se podle mě v létě takováhle ledárna vyrobit nedá. Dalších 5 minut jsme pak všichni jektali zubama a pohledem prosili startéra, at to bud odstartuje, nebo nás utratí... Pak už to celkem šlo, protože člověk by stejně v závodě měl plavat jako o život a tady teda plaval .... protože fakt o ten život šlo;-)

Zátiší s deštěm a rampouchy

          Kolo bylo cool. Jezdilo se v areálu univerzity, čtyři kolečka něco přes 4km a trasa byla plná pravoúhlých zatáček takže se na tom dalo docela solidně vyžít. Samořejmě mě předjíždělo spousta nabušenech týpků, ale ma svoji obhajobu musím přidat, že já jsem taky občas nějakou tu maminu, co se přihlásila jenom tak do počtu, předjel. Sranda byla ale, jak jsem řek, v zatáčkách. Takovej nabušenej typ, má prostě v lebce místo mozku taky biceps, takže když vidí zatáčku, hamtne na brzdy (samozřejmě kapalinový kotoučovky) a gumuje. Jenže takovej Mix nemá v hlavě kromě pár hoblin vůbec nic a tak to na vypůjčeném kole, se kterým tady svěží důchodkyně jezdí na nákupy napere do zátoče v plné rychlosti. Navíc nabušence vezme vnějším obloukem tak, že to ten jeho biceps prostě nebere a než se z toho zotaví tak je mnohdy další zákruta. No ale rovinky tam byly taky ... no a na těch mě předjížděly snad i matky s kočárkama, takže mé heroické zatáčkové výkony přišli vniveč.
          Běh byl kámen úrazu, o tom jsem věděl předem. Odpadnul jsem z kola a jedniná věc, která se mi FAKT dělat nechtěla byl běh. A tak jsem se polužil po trati a říkal si ... vydrž, někde to musí skončit - pak budeš desetina železnýho muže! Matky s kočárkama už mě ale nepředjížděly ... protože byly všechny už předemnou z toho kola :-)
          Nakonec jsem přece jen štastně dosáhnul cíle. Sice jsem měl trošku pochybnost, jestli snímač v cíli fakt pípnul, nebo jestli to byla jenom halucinace, ale hlavně že jsem to měl za sebou. Časomíra byla totiž udělaná tak, že každej dostal náramek s čipovkou se kterou když proběhnul okolo bílé krabičky v cíli každé disciplíny, někam se mu zaznamenal čas. To neříkám proto abych to vychvaloval, jak to tady mají všechno dokonalý, ale spíš jako doklad, že oni už opravdu nevědí, co mají s těma penězma dělat!
          Po závodě se jelo domů a to byl nejpozitivnější okamžik celé akce, protože už jsem to měl za sebou, ale byl jsem pořád ještě slušně pod adrenalinem, takže jsem měl najednou hroznou spoustu energie a řádil jsem v ulicích Darmstadtu na kole jako cvok (...taky se tak na mě Germáni dívali).

Drsný pojezd na bicyklu

          Slavnostní večerní vyhlášení se prakticky točilo okolo pyramidy pivních beček z nichž každá připadla jednomu dokončivšímu teamu. Grup bylo celkem 130 takže i hromada soudků byla celkem ucházenjící. ...a tak postupně licitovali od poslednímu k prvnímu místu. Já pevně doufal, že budeme někde tak ve zlaté polovině, takže mě docela potěšilo, když už bylo hlášeno 50 místo a nás ještě nevolali. Pak přišla 40ka, 30ka ... a to už mi teda bylo trošku divné. Nejen, že jsem lehce pochyboval o světovosti svého výkonu na trati, ale vzhledem k tomu, že jsem z něj doběhl ještě třetí bylo jasné, že ty další musely předjet matky s kočárkama i o jedno kolo. Pak byla volána 20ka a 10ka - no a to už mi bylo jasné že je někde chyba. Lehce jsem pokukoval po dalších členech teamu, ale ti se tvářili jako by to bylo úplně normální, že na nás prostě zapomněli! Pak byla ještě soutěž o nejlepší triko a podobné blbiny a celé se to zvrhávalo v mohutnou kašpařinu. Po téhle ceremonii se konečně vůdce teamu (a můj šéf v práci) zved, a šel něco řešit k pořadatelům. Zbytek bandy šel taky a tak jsem se začlenil do stáda abych nebyl bludná ovce. Z konverzace jsem měl samozřejmě prd, protože byla v Němčině, ale z toho co jsem pochytil bylo zřejmé že BigBoss naprosto postrádá smysl pro sportovní klání, protože jádrem sporu nebylo naše potenciální opomenutí ve výsledkové listině, ale ta bečka,kterou jsme nedostali. Takže bečku jsme nakonec vymámili a až při konzumaci jsem celé záhadě přišel na kloub. Byl jsem samozřejmě do toho okamžiku jediný komu nikdo neřek, že jeden z našeho družstva zle zaairoval z kola, takže nedokončil a tudíž nás nebylo 10 a tudíž jsme nebyli v pořadí a tudíž jsme nedostali bečku a tudíž všechno.
          A já měl přitom tak krásnej pocit, když hlásili 40tý místo, jako že jsme fakt dobře zadiktovali..... no prostě jsou to banda proradná, ty Němčouři.