p.e.s 2001
[půlnoční expedice na Solisko]

[no pokud teda Wave někdo vůbec ještě sem tam čte, tak asi o mě ztratil veškeré možné mínění, protože co je to za snowboarďáka když nekalí, že ano, a ještě si pouští tlamu na procházku ... tak teda sorry za ty desiluze]

         Už dlouhá léta jsem měl jeden velký sen. A to vykašlat se na všechny ty rádobyoslavy příchodu nového roku ať už u televize, s rodinou, s Annie ve dvou , s bandou, bla bla bla bla cokoli jinak - a jednou se večer takhle ke konci roku sebrat nechat tohle všechno pod nohama a za báglem a o půlnoci se na veškerý ten tyjátr koukat s nadhledem. A to jak přeneseně, tak doslova. Tohle je příběh bezkonkurenčně nejkrásnějšího Silvestra jaký jsem kdy zažil:

...vše je na začátku

         Vyrážíme před osmou hodinou z chaty k zubačce. Ještě se stavíme na nádraží "U Mobyho" na fotbálek. Jdeme tři. Omlouvám se zbytku, že to takhle říkám, ale jsem za to docela hodně rád. Čím větší banda tím víc problémů a víc potenciálního nebezpečí. Lidi co jdou nahoru se musí dobře znát, vědět co v nich je (a samozřejmě není) a spolehnout se na sebe. Nevím, do jaké míry jsem tyhle kritéria splňoval já, ale já byl rád, že mám s sebou zkušeného horského vlka Annie, se kterou už jsem v horách zažil lecos a Matthewse, na kterého vím že je spoleh ve věcech, které jsou tam nahoře potřeba.

         Vybrat ten správný kopec nebylo zase tak složité. Lézt za daných podmínek něco takového jako je Kriváň by bylo pusté šílenství takže bylo vybráno Predné Solisko. Protřelý Tatranský trekker určitě pohrdavě mávne rukou, protože Solisko je opravdu tím typem paďourské procházky na kterou chodí i babky co sem přijedou do lázní. Především proto, že do dvou třetin jede lanovka a dále pokračuje široký značený chodník. Pokud tou rukou ale opravdu máchne, tak je to trouba, protože ať chce nebo ne - i Milešovka je hora a člověk se tak k ní musí chovat, jinak ho klepne přes prsty. O Solisku ani nemluvě.

         Naopak jsme to ani trochu nebrali na lehkou váhu, protože Tatry nejsou v zimě žádná sranda. Ještě dva dny předem jsme si prošlápli cestu abychom věděli kudy se jde a jak to nahoře vypadá, což se posléze ukázalo jako hodně cenné. Zubačka dojíždí na Štrbské pleso něco před osmou. Nahoru to máme čtyři hodiny což je dostatečná rezerva abychom se nemuseli zbytečně honit. Městečko je relativně dost mrtvé ... Andrej sliboval, že tu má být nějaký open-air, ale nevypadá to. Alespoň se necháme na cestě k FIS areálu vyfotit. Ženě středního věku co nás nakonec bleskne přejeme hezkého Silvestra a ona na to odpovídá, že to záleží taky trochu na nás, protože má manžela u horské služby. Ve FIS areálu se žádný open-air nekoná, jenom je slyšet hluk jakési "zábavy" z hotelu. Sjezdovka svítí a pár lidí právě dojezdilo. To je velmi pozitivní, protože mocné halogeny nám budou nádherně svítit na cestu a ušetříme baterky do čelovek. Ty máme já s Matthewsem. Annie jsme udělali poutka na Smithy a má na nich malou tužkovou halogenku. Vypadá to ještě drsněji než jakákoli čelovka. Jak profík speleolog. Z osvětlené sjezdovky se vrháme přímo do temnot lesa, kde stoupá nahoru její delší sestra. Jdeme pomalu, v pohodě, na jistotu. Je to spíš oslava, než výstup. Naštěstí světlo rozptýlené o mraky, které se válí těsně nad námi nám cestu dokonale osvětluje, takže si nemusíme svítit. Často děláme pauzy, povídáme. Jde o to se udržet v teple (v pohybu) a přitom dodržovat jakýsi časový plán abychom někde nahoře nemuseli čekat a mrznout, nebo se naopak honit. Do půlnoci zbývají tři a půl hodiny, na vrchol 800m převýšení.

         Jdeme po sjezdovce kterou jsme jezdili celý týden, míjíme zrolbovaný "zoufalý kopák", padáček, kde Matthews řeže jako o život, náš quarter. U toho je první pauza na čaj z termosky. Na vrcholu sjezdovky pokračujeme dál neprojetým terénem. Další sjezdovka sice vede až k Chatě pod Soliskem, ale je tak málo sněhu, že se ještě nejezdí. Vcházíme postupně do mlhy takže světla rapidně ubývá. V místě pod dolní stanici "soliskového" vleku, odkud jsme občas jezdili v neprojetém sněhu, už to začíná být na pováženou. Naštěstí není vítr ale dost silně se ochlazuje. Navíc začínám cítit takový ten pocit, že hory jsou "okolo mě" což v noci v mlze nabývá docela jiné dimenze. Druhý čaj pod vlekem. Dole jsem ještě spekuloval, jestli budeme na vrcholu sami, protože mi přišlo, že takovouhle myšlenku přece nemůžeme mít jediní (kór pokud se jedná o tak "přístupnou" horu) ale žádné stopy jsme neviděli, takže pokud někdo ještě šel, musel být za námi. Zato jsme spatřili stopy jakési šelmy a shodli jsme se na tom, že to byl rys. Chudák kličkoval z jednoho okraje sjezdovky na druhý a asi hledal nějakou cestu do volného terénu. My stoupáme prošlápnutou cestou pod sloupy vleku a začínáme jsme mít svých starostí dost, než zkoumat, co tím rys vlastně myslel. Světla už je pomálu, mlha zhoustla a my se boříme do sněhu. Na řadu přišlo konečně naše vlastní osvětlení, protože mnohakilowattová zář dole mizela za mléčnou clonou. GPSkou jsme průběžně zjišťujeme, jak jsme daleko od chaty a kolik máme ještě času. Je ho plno. Počítali jsme s velkou rezervou a zatím jde všechno jako na drátkách.

...začíná jít do tuhého

         Na chatu dorážíme ve velkém předstihu před plánem. Uvnitř svítí svíčka na stole a dohadujeme se, jestli je někdo uvnitř. Pokud ano, je slušností nás nechat ohřát. Jsme zticha, neklepeme ani nic jiného, ale i tak se za oknem mihne silueta a ve dveřích stojí babka, která tu přes den obsluhuje bufet. Když ale zjišťuje, že nejsme ti, které očekávala, prohlašuje, že nás dovnitř pustit nemůže a více se s námi nebaví. Zažívám dost zklamání. To ještě dovršuje člověk, který dorazí pár minut po nás na skialpinistických lyžích. Mluví k nám nanejvýš povýšeně a když mu říkáme kam jdeme, trousí uštěpačné poznámky, že pro nás půjde "horská" a tak....než zmizí v útrobách chaty. Docela tristní zážitek. Škoda, člověk by si myslel, že horalové a horolezci bývají "moudří mužové" kteří nemají zapotřebí se nad někoho vyvyšovat jenom proto, že má na sobě boardové hadry ... nebo bůh ví proč.

         Takže jsme nakonec zůstáváme venku, popíjíme čaj a schováváme prkna. Až sem jsme totiž vytáhli každý svojí fošnu, protože dle dohody měl sem po sjezdovce dojít zbytek bandy abychom pak absolvovali společný sjezd dolů. Výstup nahoru je však záležitostí čistě naší. A tak bereme jenom termosky, hůlky a nejnutnější vybavení a hodinu a půl před začátkem nového roku vyrážíme do mlžné tmy nad chatou. Stopa je zavátá, takže se okamžitě brodíme zbytky kleče. Jakési stopy jsou tam taky, ale víme, že tudy jsme ve dne nešli. GPSka (kterou jsme specielně pro tento finální úsek nacpali kompletním průběhem výstupu) ale ukazuje, že na původní cestu se musíme časem napojit. Takže si to akorát děláme těžší, protože stoupáme kolmo na vynakládáme nemalé úsilí na překonávání kleče a balvanů. Cestu nakonec nacházíme o 50m výše, ale je nezřetelná a jdeme po ní zčásti intuitivně a z části podle GPSky. Když zhasneme, je kolem neprůstupná mlžná tma jenom lehce podbarvená září horského městečka pod námi. Když se člověk ohlédne za sebe, stopa takřka mizí. Dovedu si představit, že zabloudit tu takhle v noci, není nejmenší problém. Na vrchol se člověk vždycky trefí ... pokud jde nahoru, nic nezkazí, ale dolů jakmile by sešel z vlastních stop, patrně by zabloudil a byl by v dost vážném problému. Při pohledu dolů je vidět akorát několik metrů svažující se sněžné plochy a kužely svítilen marně nařezávající hustou mlhu.

         Jak stoupáme, začíná daleko víc mrznout a postup se zpomaluje. Je nutné nakopávat stupy do zmrzlého sněhu, protože jinak člověk buď klouže nebo se propadá. Kameny jsou obaleny vrstvou ledu, takže se smekají a co chvíli se někdo z nás sklouzne. Ale je to nádherný pocit protože ačkoli nejsem v horách rozhodně poprvé, tohle je naprosto odlišný a ojedinělý zážitek. Místy to připomíná dost dřinu, ale já tak nějak tuším, že za ni budeme odměněni. Nevím, kde jsem bral tu jistotu, ale už od poloviny cesty od chaty jsem byl přesvědčen o tom, že mraky skončí ještě dříve než dorazíme na vrchol.

         Pár metrů pod vrcholovým hřebínkem skutečně mlha končí a nad námi zazáří hvězdy. Obávám se, že jakkoli tohle popisovat je naprosto zbytečné, protože to se prostě nedá. Půl hodiny před půlnocí jsme na vrcholu. Na druhé straně hřebene se nám otevírá úchvatná scenérie zasněžených hor a dolin osvětlených mihotavým měkkým mihotavým světlem které se vzalo bůhví odkud. Na západním obzoru ční do výšky temná silueta Kriváně a pod námi trhající se mlhou prosvěcují údolní města a vsi.

nahoře - poslední fotka století

         Pro tuto zeměpisnou délku nastává astronomická půlnoc cca. ve 23:40 takže 20minut před "těmi dole" boucháme lahev šampusu a přejeme si šťastný nový rok, století a vůbec všechno co se dá. Bublinky jsem pak vylívám ze skály do Mlynické doliny. Možná že se to někomu zdá jako prasárna, lít víno po horách, ale já to dělal z lásky a úcty ... a to jde doufám odpustit. Těch 20minut pak patří rozjímání, fotkám a zahřívání čajem, protože bylo dobrých dvacet pod nulou. O oficiální půlnoci se všude v údolích rozprskávají rachejtle, hřmí vzdálené dělbuchy a srší světlice a jelikož mlha se rozpouští máme nádherný výhled od Liptovského Mikuláše až kamsi k Popradu. Ovšem to, že mě se líbí více spíš pohled na druhou stranu - do hor, nemusím nikomu zvlášť vysvětlovat.

         Nádherná oslava nového roku je ale hnána ke konci vražedným mrazem a zvedajícím se větrem, takže pár minut po půlnoci balíme věci a uháníme po vlastních stopách dolů. Naštěstí je narozdíl od výstupu čirý vzduch, takže GPSka je k ničemu, ale kdyby tomu tak nebylo, byli bychom za ni asi hodně vděčni. Dole jsme bez obtíží a v rekordním čase, až jsme u zbytku bandy čekající mezi tím u chaty vzbudili dojem, že jedeme na prknech. Ty jsme přitom měli samozřejmě dole v jejich blízkosti. Po krátkých gratulacích se okamžitě chápeme náčiní a vrháme se do boje se sněhem, protože kromě nás třech jsou všichni zmrzlí jak ratlíci. Ovšem sjezd s čelovkami (a mnohdy i bez nich) každému po pár metrech rozproudí krev, takže je to paráda. Jen terén je trochu nevyzpytatelný, takže o pády není nouze. O žádný kvalitní sjezd se nejedná, ale to taky nikdo moc neočekával. Na vrcholu sjezdovky si rozdáváme prskavky a ve stylu loňského Silvestra vzdáváme hold novému roku....