Furkotská expedice

         Pátek měl probíhat ve znamení změny. To jsme si alespoň s Annie a Matthewsem předsevzali. Koza samozřejmě bečel že jde na prkno, strhnul sebou i Andreje Kaču a IFu, takže jsme zůstali myslím v celkem ideálním počtu na horskou túru. Takže jsme nazuli trekové botky, uvařili čajíček do termosky a razili směr závěje na hřebenech vysokých Tater. Obligátně jsme vyjeli zubačkou, a ze Štrbského Plesa dupali směr Furkotská dolina. Matthewsovi se taky podařilo vyvrátit šílený nápad koupat se ve Štrbském Plese a to jednoduše tím, že bylo zamrzlé snad až po dno.

         Poprvé se nám povedlo zabloudit už těsně za plesem, protože se tam nachází změť běžeckých tratí a pes aby se vyznal v tom, která z nich je značená cesta a která ne. Navíc jsme učinili docela zajímavé zjištění, když jsme se ptali trénujících běžců (evidentně to byla nějaká juniorská reprezentace nebo tak něco, podle ohozů a řevu trenéra) jestli tudy vede značka ... oni totiž evidentně vůbec neměli ani tušení kudy a kam to vlastně běhají.

         Nakonec jsme zdárně odbočili do Furkotské doliny a dusali velmi jemně prošlápnutou stezkou nahoru. Bylo vidět, že tam někdo šel předchozího dne, takže jsme si mysleli, že jsme za vodou. No ale ten "onen" to vzdal asi tak v polovině a začlo to být hodně zajímavé, protože kleče, jak na ně napadal sníh polehaly a učinili stezku místy takřka neprůchodnou. Jít mimo stezku přímo klečí je samozřejmě holé šílenství. Naštěstí se ukázalo, že člověk musí přežít vždycky pár metrů kleči a pak zas může víceméně jít, ale i tak bylo všem jasné, že se z toho stává solidní adventura. Navíc padla mlha a ačkoli člověk nad sebe neviděl, ty hory tam prostě cítil. Expedice zahrnovala několik plánů v čele s návštěvou Wahlenbergerových ples, ale to bylo za daných povětrnostních podmínek pasé. Stejně jako odvážná myšlenka dosáhnout vrcholu Predného Soliska (cíle expedice) po drsném výstupu žlabem do Soliskového Sedla. Nakonec jsme však byli rádi, že jsme našli rozcestí, kde se dělila "oficiální" cesta na solisko. Cestou, jsme si povídali legendární příběhy o slavných horolezcích (většinou již mrtvých, což se u horolezců stává) a celková atmosféra byla nanejvýš pozitivní.

- tunel -

         Na Chatě pod Soliskem, kam sice jezdí lanovka, ale na tu se jim každý může .... jsme si dali čaj a razili k vrcholku. Ačkoli celou cestu bylo hnusně a mlhavo, nepřestávali jsme doufat, že příroda nemůže být zas taková bestie, aby to tak nechala. A nakonec opravdu 50m pod vrcholem jsme vystoupili nad mraky. Nebyla to klasická inverze, ale přirovnal bych to spíš k tunelu. Pod námi mraky, nad námi mraky a mezi tím čirý vzduch a viditelnost do dálky. Takže se nám na chvíli zjevili i tatranští velikáni. Potom se tunel zase "zavřel" a k obzoru se chýlící slunce z toho udělalo neuvěřitelnou podívanou.

>>