|
Vrátil jsem se z výletu ze Skotska psychicky připraven na to, že do konce roku makám a starám se o děti. Došel mi ale mail od Elmoxe, jestli nezajedeme sjezdit na biku kopce kolem Saalbachu. Alpy nejsou pro líné lemry žádná sranda, ale po několikanásobné ujištění že nahoru budeme jezdit lanovkama jsem mu účast přislíbil. Žena kupodivu neprotestovala, tak hyjééé. Upozorňuji, že jsem cca 10 let aktivně na kole nejezdil. Pozn.: z reportu byly odstraněny sprosté slova a hlášky, čím se zkrátil cca o dvě třetiny.
24.9.2009 - přesun
Cestu netřeba nijak sáhodklouze popisovat, za zmínku stojí jen dopolední návštěva ortopedie, kde mi vytáhli cca 25ml z kolene (středeční zahajovací floorbal). Omezená pohyblivost nevěstila nic dobrého, ale naštěstí na kole se dá z kopce jet i bez jedné nohy.
Aby jsme se neurvali z řetězu hned na začátku, byla nám přidělena do auta ještě Monika, přítelkyně Pavla u kterého jsme měli zajištěné ubytko. Po příjezdu na nás čekal naražený sud Pilsen a grilovaná žebra s párty šunkou. Pavel se věru pochlapil, a hned nás začal zásobovat tipy na výlet. Slib že půjdeme spát brzo se nám nějak nepodařilo plnit, tak usínám v cca 2:00.
25.9.2009 - vystřízlivění
Ráno nás vítá příznivým počasím, zvuky zvonců od Milky zní údolím. Romantika jak vyšitá. Budíček byl cca 9:00 (já už klasicky od 7:20 nespím, Elmox spí jak dřevo). Následuje supr snídaně, sluníčko začíná prosvítat skrz mraky a postupně osvětluje okolní kopce. Představu že bych to měl šlapat rychle zaháním a užívám si pohledů na tu krásu. Po příjezdu Jardy a Mirka se pouštíme do úpravy a kontroly kol. Já zjišťuju, že Míra má na půjčeném dirtu v předu jedinou pilu, vzadu silniční kazetu a tím pádem do kopce taky nemůže. Jsem v klidu. :-) Kolem 14:00 valíme dolů k vlekům vybaveni informacemi od Pavla. Dole přišel lehký šok v podobě zavřené první lanovky se kterou jsme hlavně počítali. Po zjištění informací od lokálů, že je přece "po sezóně" zmydlíme Elmoxe a jedeme k poslední funkční lanovce. Lokálové na vysokozdvyhových DH nás provázejí až nahoru kde se rozloučíme. Oni jedou dál na Leogang, což jsme stanovili jako zbytečně velký cíl na první den a pouštíme se po červeném singletracku kolem kopce dolů zpět do údolí. Ještě doplním drobnou příhodu ... lokálové koukali na SPD od Jardy s dotazem jestli to není na sjezdy nebezpečné. Jarda nahodil ramena že ne, že on by jinak nemoh, že v jumpech to líp tahá atp., čímž vzrostl v jejich očích (pokračování této epizodky pak níže).
Už po prvních 100m mi dochází, že na toto nejsem připraven ani technicky, ani fyzicky, dokonce ani psychicky. Zaříznutá pěšina šíře 30cm ve svahu kde když spadnete na špatnou stranu, najdou Vás až dole. Do toho kameny kořeny a spol. Jedu se staženým zadkem, parkrát to je tak tak a začínám se rosit. Nevím jestli to je tím že si občas musím přišlápnout a tahám to jen jednou nohou, nebo tím že mám strach. První exkluzivní tlama Jardy končí naštěstí tím, že se zachytil rukou o větev keře a druhou držel kolo. Jako správní kamarádi jsme po zjištění že mu nic není a že se drží dobře udělali pár snímků a pak mu teprve pomohli. Vzápětí Jarda přišel na to, že se mu povolil konus vzadu, takže dáváme první technickou pauzu. Track pak pokračoval do lesa a přišly první pasáže kde jsem si uvědomil, že to asi nebyl nejlepší nápad. Jarda předvedl druhý supr trik když v pauze mezi kořeny odpočíval s jednou nohou opřený v mraveništi a pak 2 minuty běhal a odstraňoval nasrané mravence z těla. Začalo být jasné, kdo tady je pro obveselení teamu. Po minutí jezírka se dostáváme do pasáže, kdy Elmox dle GPS komentuje "tak teď to bude trochu z kopce". No a bylo. Klikaticí se chodníček od krav plný šutrů (místy kravinec) zadlabaný místy 40cm do hloubky byl test na techniku a brzdové systémy. Zatáčky byly místy ostřejší než rejd kola a tak přišel ke slovu i frírajd. Tady už si stelu i já na dlouhou nohu ze svahu a mám problém zastavit pád kdy vlhká tráva jede jak z praku. Následuje oběd a zewl na horské chatě, kde nás přijde pozdravit český kuchař. Valíme do sebe pivo a guláš z kamzíka, vybulíme každý 18 éček a vzhledem k zapadajícímu slunci se pouštíme zpět nahoru do kopce s tím, že jsme minuli "14tku" kterou nám Pavel vysloveně doporučil. Po polovičním infarktu nacházíme a dáváme si nejlepší kus dnešního dnes, úzká a rychlá stezka dolů se zhupy a plná zatáček nám konečně dává to co chceme. Končíme nad Saalbachem a dolů už sjíždíme po šotolině která hezky klouže. Elmox je unešen a jednu ze zatáček nedobrzdí, ale vychází ho to docela levně tak ani nezastavujeme.
Do Hinterglemmu to je už jen kousíček do kopce a pak šíleným stoupákem k penzionu. Říkám si, že něco není v pořádku když i při zeslezení z kola a pomalém tlačení se mi puls stále zvyšuje. Zasloužím pivo. Souhrn za dnešní den: pár tlam, získání respektu, Elmox jednu prasklou špici a Jarda volné konusy.
26.9.2009 - Leogang
Vzhledem k nefunkčím lanovkám se jako jediná možnost na dobré svezení vyjevila návštěva největšího bikeparku v Evropě. Dáváme rychly přesun 30km do Leogangu (samosebou autem). Už při parkování a obhlídce okolí a lokálů na kroskách bez motoru někdo poznamenává: "Tak tady jsme pánové špatně". Přesvědčuju chlapy, že horší než včera to být nemůže a po nezbytném servisu Elmoxova kola a dokoupení chybějících chráničů usedáme do lanovky která nás vyveze o cca 700 výškových metrů směrem nahoru. Obloha se vyjasňuje, pohled do údolí je dechberoucí. Přichází sebedůvěra a chuť to dnes pořádně rozšlápnout. První single track ještě horší než včera, mělo nás varovat že jsme tam nikoho neviděli jet. Já po cca 300m odkládám tělo směrem přes říditka a zjišťuju, že helma je fajn věc. Elmox odnáší kolo na zelený svah protkaný šotolinou, Jarda nám zmizel někde nahoře a my s Mírou se trápíme dál singlem dolů. Mě začíná pomalu docházet, že včera to tak zas hrozné nebylo. Přicházejí první kamenité úseky kde se marně snažím zastavit kolo brzdama. Opět si stelu a zjišťuju, že to jede samo i když stojím na patách. Sklon je takový že když vysednete, už nenasednete. Míra se do toho obouvá správným způsobem, enduro zkušenosti a síla z lezení je znát. Elmox se s náma ještě jednou potká když se stezka zvedá zpět ke sjezdovce, tak se s námi ale loučí a jde si po svém. Následuju pasáž v lese kde mám problém i sejít, natož abych tam jel na kole. Když už máme opravdu dost, řve na nás někdo z lanovky překvapivě "Baník pičo!". Čekáme tedy na Jardu, který nevím jak a nevím kudy, to stihnul dolů a pouštíme se do dlouhého sjezdu lesem, plného double skoků a klopenek. Začíná se mi to líbit, ale ještě neskáču, spíš brzdím co to dá a sešlapávám. Po dojezdu dolů se divím že mám ještě brzdové desky. Ruky necitím, ale jsem nadšený.
V lanovce opět nahoru sledujeme asi nejhezčí trať Leogangu a sledujeme kudy na ní najet. Je třeba vystoupit v půlce kopce. To co pak přichází předčí cokoliv co jsem si představoval. Šilené klopenky, lavice, schody, skoky, dropy pro bezmozky. Užíváme si to naplno (samozřejmě řádně připosraně), občas se stezka rozdvojuje a ja si nedokážu představit jak v těch drsnějších variantách někdo může jet, já bych tam bez cepínu a maček nelez.
Kopec ještě vyjedeme lanovkou 2x s tím, že nejprve zopakujeme první variantu bez horního singlu kde už se snažíme v euforii skákat i doubly. Přílišné nadšení odnesl Jarda kdy dopadl zadkem ještě před druhou vlnku a po předním kole dojel ke klopence kde se mu zavírá rejd a následuje výstup přes řídítka. Po minutěl ležení a zkoumání zjišťuje, že nemá nic zlomeného, opravuje kolo a jedeme dolů už v krapet rozumějším tempu.
Poslední pokus dáváme už jen sami s Mírou a opravdu si to užíváme. Bohužel fyzické limity se hlásí a já v tobogánech zjišťuju, že nemám sílu na brždění, tak vyjížím někam do lesa kde se vyklepu a jedu dál, takhle to musím opakovat co minutu.
Den končí, já pořizuju cyklo integrálu ve výprodeji za 15éček a zničení valíme zpět na penzion.
27.9.2009 - Leogang podruhé
Když začínám psát tuto část, sedím ještě sám v kuchyni (klasika jsem se probudil v 7.00) penzionu, a přemýšlím co vyvedeme dnes ... Pokračuju až následující den, protože to byla docela rychlovka. Dojezd do Leogangu, na parkovišti už jsme se tvářili jak lokálové. Jarda si šel vyměnit SPD za sjezdový pedály (viz. historka výše). Celý den jsme jezdili jak magoři nahoru dolů. Klopenky už jsme brali vrchem a přišli na řadu první větší polety. Jediná zajímavá věc asi byla, že Elmox si pozvedl sebevědomí zapůjčením krunýře a koupí staré sedlovky kterou seřízl na požadovanou výšku. To se samozřejmě podepsalo na jeho těle a sedřená kůže na kyčli ho bolí ještě teď. Končíme poslední jízdu (o5 už jen sami s Mírou) 5 min. před uzavřením lanovky a totálně dead jedeme směr penzion.
Při dojezdu vidíme, že se vrátil Pavel a chystá grillpárty. Nacpeme se jak hovada. Párty se postupem času pomalu zvrhavá a zakončuje ji akce s pracovním názvem "vypijeme co najdem v šopě". Odpadám v 23:20 po "Echte Schnaps" a spíš shutdownuju než že bych usínal.
28.9.2009 - odjezd
Ranní probuzení a sčítání mrtvol nevypadá optimisticky. Ode dneška je možno využít freeridové trasy přímo nad penzionem. Jediný koho to nenechá ledově chladným jsem já, a tak se navlíkám do mokrých hader a chráničů, které nestihly přes noc vyschnout a jedu prozkoumat místní tracky. Mezi tím Jarda s Mírou balí a mizí směrem ČR.
Tracky přímo na svahu jsou méně náročné než v Leogangu a proto si je vychutnávám v rychlejším sledu víckrát po sobě. Jediné co mě na nich přišlo nepříjemné jsou dlouhé rolety na kterých se Vám rozostří i zrak. Bohužel i na mě už leze věk a předešlé dny a tak ve 12 fyzicky odpadám. Odjezd domů byl ve znamení únavy a lehké deprese. V každém případě mám pro Hinterglemm vzkaz, který si vypůjčím od kolegy Arnieho:
I'll be back !!!
... celá fotogalerie zděs
P.S.: nemůžu se ještě jednou vrátit k luxusnímu ubytku a hlavně pohostinnosti kterou zařídil opavský rodák Pavel Podola (a jeho přítelkyně Monika), za což jim hluboce děkuji. Pro případné zájemce uvádím adresu penzionů které Pavel spravuje - http://skibike.gemshorn.eu/.
|
